Až po mně bude někdo knihy opravovat, neměl by z toho šílet

Napsal & fotil: Petr Toman

Původně chtěla studovat sochařinu. Líbila se jí prostorovost, ale rodiče byli jiného názoru – sochy tě neuživí, půjdeš na grafiku. Nakonec to špatná volba nebyla, na umělecké průmyslovce v Uherském Hradišti zjistila, že kniha je podobně prostorová jako socha, využije v ní grafiku a navíc se jí líbí, jak vzniká. Bingo! 

O rok později, když začala na Ostravské univerzitě studovat v ateliéru Obalového a knižního designu, už měla jasno: „Bože, tak toto bych asi chtěla dělat, to bych mohla mít jednoho dne vlastní knihařství.“

Uplynulo pár let a Jana, původem ze Zlína, začala podnikat v Českých Budějovicích. V prvním knihařství, do kterého se zašla zeptat na práci, nepochodila: „V žádném případě!“ Starší knihař o zaměstnance nestál. „Nechte tady životopis a běžte.“

Tak šla a říkala si, že to s prací v jejím vysněném řemesle tak jednoduché nebude. Za dvě hodiny bylo vše jinak. Knihař jí zavolal, že by to s ní přeci jen zkusil. 

To bylo před deseti lety. Jejich spolupráce netrvala dlouho, zdravotní důvody přiměly knihařského mistra skončit. Janě nabídl, aby provoz převzala a pokračovala. „Byla jsem čerstvě po škole, vůbec jsem netušila, jak se komunikuje se zákazníkem a dodavateli, co je to faktura. Prvních pět let bylo strašných. Kdybych to řemeslo tolik nemilovala, tak bych se na to vyprdla.“

Ale vydržela.

Dnes je její knihvazačská dílna plná světla a vzácné harmonie. Najdete v ní nádherně jednoduché litinové stroje, kterým může být sto let, a přesto neztratily nic ze své funkčnosti. Žádný displej ani bílý šum. Jde o mašiny vyřazené z tiskáren a zrušených knihařství, které čekaly na šroťák. Přitom na nich není, co by se rozbilo, jsou velmi přesné, a jestli mají neduh, tak je jím váha – váží jako půlka zeměkoule a „dalších X let je stěhovat opravdu nechci“.

Romantika ovšem končí dotazem, jestli tak staré mašiny umí ještě někdo servisovat. Umí to prý jediný pán, který se už ovšem těší do důchodu. Což je průšvih, protože páková řezačka, kterou Jana často používá, nutně potřebuje seřídit. Její nůž nesedí o milimetr a trhá při řezání papír.

Své řemeslo Jana miluje. O tom není pochyb. Když před časem knižní vazbu vyučovala na umělecké průmyslovce a líčila prvákům, jak krásná je to práce, znuděně ji sledovali a pak jen konstatovali: „Vás to hodně baví, co…“ 

Přitom je to to nejlepší řemeslo na světě!

***

Jano, co je pro vás kniha?

Život. Nejenže se v ní dá číst a psát, ale fascinuje mě její mechanismus i design.

Mechanismus knihy… To existuje?

Každá kniha se musí dát otevřít a zavřít, a jak takový proces vypadá, záleží právě na knihaři. Pro představu: listy mohou z knihy při otevření vyskočit nebo zůstat, dokonce je do ní můžete přidávat jako u fotoalba. Kniha se může otevírat naplocho či přes oblouček a podobně. Vazeb je opravdu nepřeberné množství: klasická zavěšovaná, francouzská, vazba na hlubokou drážku (Bradel), šitá shora… Je na knihaři, jestli bude při zemi, nebo odvážný a bude si hrát. 

Jste odvážná knihařka?

Já si ráda hraju. Dříve mi odvaha bohužel scházela, neuměla jsem lidem říct, aby se nedrželi pouze té klasické formy, kterou znají. Těšilo mě, že si knihu nechali svázat, protože v knihovně bude vypadat krásně, to ano, ale dnes na to jdu jinak: Když budete mít odvahu a dáte mi volnou ruku, tak vznikne zběsilý kousek, který až jednou chytnou do ruky vaše vnoučata, řeknou si: “Ta babička byla ale punková, ta měla odvahu!” Kniha získá další rozměr, stane se výpovědí o člověku, který ji umožnil vytvořit. V tom smyslu je pro mě kniha život. 

Punková babička! To je nádherný začátek rozhovoru! 

Knihy mají obrovský potenciál. Nejen estetický. Já mám ráda, když jsou osobní, když jsou v nich tajné šifry a vzpomínky. Kdysi za mnou přišly maminka a její dcera. Obě byly v černém, takže mi bylo jasné, že půjde o něco vážného. Jejich vnuk (syn) si vzal život a ony chtěly svázat texty, které jim po něm zbyly.

Povedlo se?

Šlo o deník, který si psal, aby ze sebe dostal své myšlenky a vnitřní démony, tudíž jsem věděla, že musí vzniknout něco velmi intimního a osobního, co jim ho bude připomínat. Proto jsem na obálku vybrala materiál, který je úžasný v tom, že když se ho dotýkáte, musíte mít naprosto suché a čisté ruce – zůstane na něm každý otisk. Z nevýhody vznikla výhoda: Až ty dámy budou knihou listovat, zanechají na ní otisk. Jakýsi pomyslný dotek, jako by s ním byly stále v kontaktu. 

Nenapadlo by mě, že se může pracovat s vlastností materiálu jako s pocitem. 

Na obálce té knihy je navíc plasticky zobrazené origami jeřába, které ten chlapec skládal stále dokola a které bylo to jediné, co po něm zůstalo. 

Takové knihy se asi běžně neprodávají.

To ne. Knihy, které u mě vznikají, jsou většinou velmi osobní, intimní a vyjadřují pocity konkrétních lidí. Ke mně přijde zákazník s tím, že má sto šedesát básní a chce z nich udělat sbírku. Tak se nad tím zamyslíme, popovídáme si a výsledkem jsou čtyři sbírky, každá ve dvou vydáních. Na světě budou existovat jen dva exempláře od jedné sbírky. Žádná masová produkce, ale kusová zakázková výroba. Ruční knižní vazba není jako výroba obalů v tiskárně.

Jde spíše o příběhy zabalené do uměleckého objektu, ne?

To je hezky řečeno. A aby mohly vzniknout, potřebuji znát co nejvíce informací, tedy o čem ty básně či texty jsou, ideálně, když si je mohu přečíst. Pak se doptávám: “Tohle bylo nějaké chmurné období, čeho se týkalo, co jste cítil, cítila?” S jakou knihou zákazník nakonec odejde, záleží na tom, jak moc bude otevřený se o příběh podělit.

A pokud se do příběhu dostat nedokážete nebo si texty přečíst třeba nemůžete?

Vždy musím respektovat zákazníkovo přání. Jedna zákaznice chtěla svázat osobní texty, které napsala svému budoucímu manželovi před dvaceti lety. A zdůraznila, že jsou natolik tajné, že je nikdy nikdo nečetl. Poprosila mě, abych je nečetla ani já.

Dodržela jste to?

Samozřejmě, i když to bylo ohromně velké lákadlo. Informace jsem musela čerpat jen z našeho rozhovoru a do té knihy je nějak dostat.

Protože jinak byste ten příběh zneuctila…

Přesně tak.

***

Jací zákazníci v dnešní době zavítají ke knihařce?

Většinou lidé, co poptávají opravu knih, které četli se svými prarodiči a chtěli by si je uchovat jako vzpomínky. Dále přicházejí lidé, kteří něco napsali, většinou básně nebo povídky, nechali si je graficky upravit, vytisknout a ode mě je chtějí svázat do knihy.

Tedy autoři, kteří netouží najít svou tvorbu u Dobrovského nebo v Luxoru.

Nepotřebují napsat bestseller. Chtějí deset, patnáct kusů, aby je rozdali mezi své známé, případně jde o bibliofilie. Nedávno ke mně přišla paní, že píše básničky, a že jí neustále někdo říká – dej nám je taky přečíst. Tak básničky nechala svázat do knihy, která teď rok a půl putuje mezi jejími známými. A ti se jí ptají, proč básně nevydá u vydavatelství.

Takže se její myšlenky a pocity dostaly díky vazbě mezi lidi.

Přesně tak, jinak by zůstaly v šuplíku. Ale protože kniha putuje mezi lidmi a má ohlas, tak autorka, i když takové ambice nikdy neměla, začíná o vydání uvažovat. Z hobíka se tak stává někdo, koho možná jednou objeví velké vydavatelství.

Funguje to i obráceně?

Jako, že by šel někdo z komerce do více osobního příběhu? Jistě, jeden můj zákazník, bohužel ho nemohu jmenovat, vydal už tři knihy a teď se rozhodl dát je do jednoho svazku. Ten bude mít kolem tří set stran, vyjde v pouhých deseti kusech a bude vázaný v kůži a ještě uložený v pouzdře. 

Zmiňovala jste, že knihy opravujete. Mám na chalupě několik srdcovek z dětství, které jsou v děsném stavu (saláty), ale vyhodit je nedokážu. Jsou v nich mé vzpomínky.

Takhle přemýšlí mnoho mých zákazníků. Opravami jsem začínala a přijde mi to jako geniální postup k tomu, abyste zjistil, jak kniha funguje. Každá je trochu jiná, každá se rozbije trochu jinak a vás to nutí, abyste přemýšlel, proč se rozbila zrovna tímhle způsobem.

Opravit sto let starou knihu asi nebude sranda. Používáte i původní materiály?

Před rokem jsem začala používat klih. Což většina knihařství dávno zavrhla, protože klih je drahý, musí se vyměňovat a je to s ním pracné. Jenže klih je přírodní a když je kniha z přírodních materiálů (papír, kůže, lepenka), tak tam přece nebudu cpát syntetické lepidlo. Nehledě na to, že takto lepenou knihu nerozeberete, aniž by se ještě víc neponičila. Takže když opravuji něco, co je staré a je tam klih, tak jásám, a když je tam cokoliv, co obsahuje lepidlo, tak šílím. A já bych byla ráda, až po mě bude někdy někdo knihy opravovat, aby to dělal s klidem a ne, aby u toho šílel. 

Plast se na knižní vazbu nepoužívá?

Jsou různí inovátoři, kteří s ním pracují, jako třeba Edgar Claes, holandský mnich, který vyrábí hřbety a celé desky z plastových odpadních trubek. Není to tedy úplně můj šálek kávy, ale je to zajímavé, hodně si na tom ulítává a má i svou klientelu. 

Jak se na to asi bude tvářit knihař za sto let, až se mu taková kniha dostane na stůl k opravě? 

Třeba si řekne, co to bylo za dobu, když neměli ani na kůži… Neříkám, že bych se toho chtěla zúčastnit, ale jsem ráda, že něco takového vzniká.

Co kdyby se vám dostal do ruky opravdový knižní veterán?

To potom majitele směřuji na odborníky, protože já jsem knihvazačka, ale ne restaurátorka. K takové knize mám obrovský respekt, když přežila tolik století, tak ji nemohu zkazit, nemohu něčemu takovému ukončit existenci. 

Jakou nejstarší knihu jste opravovala?

V rukou jsem držela knihu z roku 1670, která podle restaurátorů vzácnou knihou ještě není, ale opravit jsem si ji nedovolila. Zákazníkovi jsem navrhla, že na knihu buď vyrobím box, ve kterém počká do doby, až se stane archivní, nebo aby ji nechal opravit v restaurátorské škole v Litomyšli.

Máte tedy nějakou věkovou hranici knih, které už neopravujete?

Stanovila jsem si, že jakmile je starší devatenáctého století, tak do toho nejdu.

Je to z respektu?
Je to z respektu.

***

Někde jsem četl, že v knize hraje roli každý milimetr. Trochu přitažené za vlasy, co myslíte? 

Kniha je mechanizmus, na kterém se změna o milimetr okamžitě pozná. Nemluvím o formátu, ale o systému otevírání, kdy stačí zvolit špatnou nit a už nemůžete vyklepat hřbet. To se mi stane jednou za dva roky a přijdu na to, až když mám sešitých třeba patnáct složek. Celé to pak musím rozpárat, vzít nit slabší a začít šít znovu. Protože moje oko je vytrénované na půl milimetru, ale moje ruce na milimetr.

Ten půl milimetr rozdílu znamená co?

Že potřebuji zdokonalit práci rukami nebo se naučit ještě víc zpomalit, nechat si vazbu pořádně projít hlavou a domyslet ji do úplné dokonalosti.

Opravdu může milimetr v knize něco ovlivnit? 

Já to tak vnímám. Kniha je umělecké dílo, které vzniká propojením mnoha řemesel, a aby byl výsledek dokonalý, musí si vše perfektně sednout. 

Kolik řemesel se na vzniku jedné knihy podílí? 

Dříve zvládal každý úkon na knize jeden profesionál. Papírník vyrobil pro knihu papíry, kterých byly minimálně tři druhy. Švadlena musela odhadnout nitě a ušít jimi blok; krajkářka vyrobila ručně šitý kapitálek. Malíř zhotovil malované ořízky, které pak zlatník pokryl pravým plátkovým zlatem. Koželuh zpracoval kůži, se kterou se pracovalo na obalu, a nástroje, kterými se dělaly ornamenty nebo jinak dekorovaly desky, vyrobil rytec… 

Dnes musím všechna řemesla ovládat sama, případně je outsourcovat. Potřebuji být konstrukčně zdatná, protože jak je vazeb nepřeberné množství a vy si můžete hrát, tak musíte ovládat nejen materiály, lepidla, nitě, kůže, ale také to, jak to vše bude na sebe navzájem působit. Jde o spoustu detailů, které se musí hlídat, což je jeden z důvodů, proč mě to baví.

Teď jsem trochu ztratil. Zkusme nějaký příklad.

Třeba když natáhnete kůži na desky příliš, tak se vám prohnou směrem ven a to už zpátky nevrátíte. Opačný případ byl, když si tady byla nedávno paní z tiskárny vyzvednout zakázku a říká mi: „Ha, vaše desky jsou také prohnuté!“ – „No ano, jsou prohnuté, a jaké byste chtěla mít?” – „Ale nám tohle zákazníci vracejí!“ – „To vám ale vracejí knihu, která je dobře udělaná.” 

Jak mám poznat, že desky knihy jsou dobře udělané?

Když se kniha zavírá, musí vydat takový zvláštní tupý zvuk.

 (Jana pustila desky jedné knihy. Ozvalo se tupé žduchnutí, doplněné o neutrálně znějící fouknutí. Tvářila se u toho spokojeně.)

Mluvila jste o všech těch odbornostech, které jsou k vyrobení knihy potřeba. Předpokládám, že outsourcujete, nemůžete přeci všechno umět sama.

Chtěla jsem se vše naučit a dělat sama, ale už vím, že to není reálné. Stále hledám kvalitní a spolehlivé kolegy, což je strašně těžké, ale věřím, že když to vyjde a najdeme se, bude to spolupráce na celý život. Zatím nezastoupím zlatníka a outsourcovat se snažím s rytci. 

Znamená to, že když si dnes u vás nechá někdo svázat knihu, půjde o „100% handcraft by Jana Gutteková“?

Momentálně ano. Dokonce jsem kdysi zkoušela knihu i ručně sázet na vlastní novinový papír. Šlo o sbírku Krylových básní. Říkala jsem si: „Padesát básní, pche, to dám.” Nakonec jsem to stáhla na básní patnáct a nechápala, jak proboha mohli dříve sázet knihy ručně! Vždyť to bylo na celý život!

Ale k něčemu to dobré bylo. Začala jsem chápat, jakou hodnotu měly knihy dříve. Že si je nemohl dovolit jen tak někdo. Dnes je to jiné, písmenka se natisknou laserovou tiskárnou, což je sice pěkné, přesné a ostré, ale pořád je to laser. Není tam ta lidská stopa.

Je ta lidská stopa důležitá?

Pro mě velmi důležitá.

A pro lidi?

Osmdesát procent mých zákazníků ji ocení. 

***

Jano, jaké vlastnosti by měl mít dobrý knihař?

Když se někdo knihařem narodí, tak je to fakt štěstí, ale takových je strašně málo a možná o tom ani neví. Takže pokud se má někdo knihařem stát dnes, je základem preciznost a trpělivost. A logické, technické uvažování a pokora.

Knižní vazba je o ručním šití, což musí být dost náročné na udržení pozornosti.

Ano, ale já to mám ráda. Nastavím si papír, udělám dírky, vyberu a navoskuji nit na konkrétní vazbu a když to mám, tak vypnu hlavu, soustředím se a úplně přestanu vnímat okolí.

Moderně se tomu říká „flow“.

Nejprve projede papírem jehla, potom vosková nit… papír se třese, jemně sténá… To je prostě rozjímání. Něco úžasného. Šití je odpočinek. 

Předpokládám, že knihařina je skvělou prevencí syndromu vyhoření.

Doporučuji, kudy chodím! Přijde mi smutné, že dnes lidé tráví čas jen u počítače a jsou fakt nešťastní. Klidně přijďte jednou za týden, za měsíc šít nebo jen vyndavat skobičky, ale můžete u toho parádně vypnout. Budete dělat rukama a najednou ten svůj život trošičku vykolejíte. A uleví se vám.

Přicházejí k vám takoví lidé? 

Ano. A funguje to, i když trochu jinak než jsem myslela. Oni na chvíli vykolejí, ale po čase zjistí, že to vykolejení z rutiny je sice super, ale že zas tak moc nestojí zrovna o šití knih. Tak jdou a najdou si něco svého.

To znamená, že je inspirujete na jejich cestě? 

Ano, i tak by se to dalo říct. 

***

U vás člověk se spěchem nepochodí, nemýlím se?

Přiznám se, že některé knihy mám u sebe fakt dlouho, klidně rok, rok a půl, protože nevím, jak je uchopit. Potřebuji čas a prostor, abych mohla přemýšlet nad tím, co by kniha měla vyjadřovat.

Jak se na to zákazníci tváří?

Většinou reagují tak, že jde o natolik speciální knihu, že si klidně počkají. Po půl roce volají, jestli ji ještě mám. Ubezpečím je, že ano, jen že ještě nemám tu správnou slinu.

A přesto vytrvají?

Přesto vytrvají.

Čím to? Vaším přístupem?

Abych byla upřímná, tak nevím. Snažím se nad tím nepřemýšlet. Jsem ráda, že vytrvají, asi jim vyhovuje můj styl. Neřeším to.

Jak byste svůj styl, rukopis popsala?

Nikdy jsem se tím nezaobírala, což souvisí s mým sebevědomím. Hodně nad věcmi přemýšlím, vidím a vnímám je diametrálně jinak než mé okolí. 

Pořád se sebevědomím bojujete?

Stále mám pocit, že moje dílo není dost dobré.

A když předáte knihu a vidíte, že je zákazník spokojený, spadne z vás stres?

Bohužel ne. Mám to tak, že když mi volají zákazníci, pro které jsem nedělala úplnou tuctovku, okamžitě si vzpomenu na nedokonalosti. Jde o detaily, kterých si většinou nikdo nevšimne, třeba že je v kůži malá dírka, která tam být nemá a které jsem si za celou dobu nevšimla. Ale já si to okamžitě vybavím a ještě donedávna jsem se tím vysloveně trápila a myslela si, že mi zákazník volá, že tam tu dírku našel a co to má znamenat.

Dnes už je to lepší a místo trápení se snažím soustředit, abych fyzicky zpomalila a vše pořádně zkontrolovala. Což je výzva, protože jsem hrozně rychlá a pro své okolí poměrně chaotická. 

Vzpomenete si, kdy se vám něco fakt nepovedlo?

V tom nejhorším možném termínu přišel pán, že potřebuje svázat knihu. Říkala jsem si, že přece nemohu odmítnout muže, který napsal básně své ženě a chce jí je darovat k Vánocům. Jdeme do toho! Bylo to sice za hranou mých časových i fyzických možností, ale vše probíhalo dobře, tedy až na jednu věc: Místo abych papíry prošila ve hřbetu, jsem papíry s textem prošila na přední straně. V té knize pak bylo nelogické listování, texty nešly po sobě, stránkování bylo naopak. Nevšimla jsem si toho, knihu zabalila, pánovi popřála hezké Vánoce a odjela na druhou stranu republiky. 

Dvaadvacátého prosince mi volal, že zjistil, že je kniha otočená. Ježišmarjá, já přijedu a udělám to znovu, hroutila jsem se, ale to on odmítl, protože by se to předělat nestihlo. Naštěstí se mi podařilo uprosit jednoho hodného kolegu, který knihu rozvázal, otočil, o ten centimetr uřízl a vsadil zpátky do desek. Dodnes mi ta vzpomínka není příjemná.

Byl na vás naštvaný? 

Přišel ještě s dalšími zakázkami, tak to asi neodsoudil. Ale já to dodnes nezpracovala.

Chybovat je lidské a někdo tu chybovost u ruční práce může naopak ocenit.

Možná kdybych dělala sériovou výrobu a v jedné z těch knih by byla chyba, tak by to lidé ocenili, ale vzhledem k tomu, že dělám malé náklady, tak se chyby neodpouští.

Říkáte o sobě, že jste rychlá, chaotická a potřebujete zpomalit. Jak ten proces probíhá?

Jen tak sedím na židli, dívám se na knihu a v klidu se snažím si představit celý postup, vše dvakrát překontrolovat, ujistit se, že výsledek bude vyjadřovat původní myšlenku. Pak se pustím do práce a konečně si to začnu užívat.
Mimochodem, to je jeden z důvodů, proč zákazníci nejsou rádi, že mám otevřeno jen dva dny v týdnu.

Protože ty zbývající tři dny potřebujete klid na práci?

Ano. Chápu, že je to pro ně problematické, ale na rovinu jim říkám, že bych se jinak nemohla soustředit. Pro mě by bylo ideální mít knihařství někde u lesa, na konci pěšinky, kde bychom se se zákazníkem sešli, pohovořili a já bych se pak v klidu mohla nořit do příběhu hlouběji a hlouběji. 

***

Jak je to v knihařině s předáváním řemesla a sdílením zkušeností? 

Žádná sláva. Když letos zemřeli dva velcí knihaři, říkala jsem si, že to je pěkný průšvih, protože brzy tady nebude koho se zeptat. 

Nejstarší generace, tedy ta s celoživotními zkušenostmi, vymírá. Generace knihařů, kteří teď odcházejí do důchodu, není moc sdílná nebo předávat řemeslo neumí či v tom nevidí potenciál. Takže je na nás, na generaci knihařů ve středním věku, abychom, dokud to ještě jde, posbírali, zaznamenali a dál předali maximum informací.

To existuje tak velká rivalita, že si někdo raději vezme svůj um do hrobu, než aby se o něj podělil? 

Nerada bych byla konkrétní, ale ano, bohužel tak to u nás funguje. Jistě, informace se dají koupit, některé i vyčíst, ale takové to sdílení, ten fortel, ten získáte jedině při osobním kontaktu. Kdysi jsem u jednoho knihaře viděla, že se hladil knihařskou kostkou po tváři. “Co to jako dělá,” říkala jsem si a on mi vysvětlil, že aby kostka dobře jezdila po kůži na vazbě, potřebuje mít správnou mastnotu. 

Čím je ta neochota dána? Nemůže na tom mít podíl kolektivizace, která gumovala individualitu?

I v době komunismu tady byli skvělí knihaři, kteří dělali své supervazbičky, takže pouze na politiku bych to nesváděla. Bude to něco v české povaze.

Nedávno jsem byla u známé, a jak mám ve zvyku, prohlížela jsem si její knihovnu. Zaujal mě tam hřbet knihy. Byla to Babička od Boženy Němcové, ovšem ve vydání, které vázal Jenda Rajman. To byl velký profesionál! Takže kvalitní a hodnotná díla tady vznikala i v době komunismu. 

Pokud tedy za neochotou předávat informace není historie, ale povaha: Co v české povaze je tak krátkozraké?

My nejsme spřejní.

Spřejní? To je nádherné slovo! Raději mi ho ale vysvětlete.

Nepřejeme svému okolí úspěch, kterého by mohlo dosáhnout na základě informací získaných od nás. A to se mi nelíbí. Já bych kolem sebe chtěla vidět mladé knihaře, kteří by řemeslo dělali pořádně a ne stylem, jakým ho dnes dělají mlaďoši prohlašující se za knihaře: “Nakoupíme kůži, naboucháme tam pár děr, provlečeme gumičky a máme hotovo.” 

Proto jsem souhlasila s učením na střední škole. Předávání a sdílení zkušeností mi dává jediný smysl. Ovšem jestli má snaha padne na úrodnou půdu, to ukáže až čas. 

Našel se už někdo takový, kdo by se chtěl od vás řemeslu naučit?

Zájem by byl, ale bohužel u toho nikdo dlouho nevydrží. Jakmile zjistí, jak strašně náročná knihařina je, odcházejí.

***

Aby zachránil své řemeslo před vymizením, rozjel parketář René Caran mezinárodní workshop, na který jezdí mistři oboru z celého světa a dělí se navzájem o informace. Takové ambice nemáte?

To je jiná situace. Já mluvím o tom, že knihařství vymírá u nás, ovšem v zahraničí jsou knihařské komunity neskutečně silné. Třeba Holandsko je ve vazbě perla, Anglie má ve vázání knih velmi dlouhou tradici, stejně jako Španělsko či Itálie. Nebo severské země, ke kterým mám já osobně nejblíže. Všude tam si knih velmi cení. 

Neplánujete tedy vyjet do zahraničí „na zkušenou“? 

Nevím, jestli a kdy se to uskuteční, ale ráda bych. Problém jsou peníze, ten polštář nemám zatím natolik vyfutrovaný, abych to tu mohla na půl roku zavřít a odjet. Alespoň pracuji na tom, aby zákazníci porozuměli, co vše představují náklady na jejich zakázku a chápali ceny, za které pracuji. 

Vaše klientela je z Českých Budějovic, nebo jste už prorazila dál?

Zpočátku přicházeli lidé z Budějovic, ale dnes vyrážím víc po republice i do zahraničí. Trvalo to, ale tím, jak se mi zvyšuje sebevědomí, mohu požadovat adekvátní ceny a postupně se ke mně dostává jiná klientela. Jak jsem říkala, chtěla bych mít knihařství někde na samotě u lesa, tak musím ještě vydržet. 

Je to reálné?

Já myslím, že určitě. Jinak bych to takhle nepotila.

***

Naučily vás knihy něčemu?

Knihy vypovídají o dnešní době. O dnešních vztazích. Vezměte si třeba fotoknihy: To je čistý diktát komerce, fotky se do nich nevybírají podle důležitosti či vzpomínek, ale stylem tady je ještě jedno volné políčko, musíme tam něco fláknout. 

Žijeme v konzumní společnosti a ve špatných vztazích, což se mi nelíbí, protože pro mě jsou vztahy, a to i vztahy se zákazníky, velmi důležité. Nedělám svou práci proto, abych zákazníka utáhla na nudli, ale proto, že když mně je hezky, tak chci, aby bylo hezky i jemu. Protože knihu, kterou mi tady nechá, si potom odnese i s tím hezkým pocitem. 

Vyplácí se vám takový přístup?

Ano. Asi čtyři roky jsem každému zákazníkovi posílala „péefko“ s osobním vzkazem. Když už jsem u toho seděla devět hodin, tak jsem si řekla: „A dost, o takový konec roku nestojím.” A skončila jsem s tím. Víte, co následovalo?

Nikdo si toho nevšiml? 

Naopak, sami zákazníci se mi začali ozývat a posílali mi péefka s osobním vzkazem. To je to gró, důvod, proč to dělám. To jsou ty vztahy, o které stojím a které penězi nevynahradíte. A já doufám, že právě tohle lidé vycítí v mé knihařské tvorbě. Byť by to byly třeba jen svázané časopisy o jezdectví.

Nerozlišujete, jestli vážete Platóna nebo Čtyřlístek?

Jestli je to Platón, kuchařka nebo Jules Verne, je mi úplně jedno. Nejde o autora, ale o vztah, který ke knize lidé mají. Jedna maminka mi po šesti letech napsala: „Tak jsme zase vytáhli tu vaši knihu.“ Byly to jen svázané časopisy, tuctová vazba, ale oni ji vnímali jako knihu, kterou si pročítali se svými dětmi, když byly malé. Pro ně byla opravdu poklad, protože se k ní vázaly jejich společné vzpomínky.

Vlastní knihu, třeba o knihařině, vydat neplánujete?

Takové ambice nemám. Ale vedu si zápisník, ve kterém mám popsané všechny vazby včetně informací o „skrytém fortelu“, jako je třeba ta mastnota z tváře. Třeba to v budoucnu někdo ocení. Ale ještě s tím počkám.

Myslím, že hipsteři, kteří znovu objevují řemeslo, vám urvou ruce. Ještě mě napadá, jestli je možné v roce 2023 vymyslet novou vazbu?

Myslím, že ano. Paradoxem je, že dříve jsem si mohla vymyslet cokoliv, protože mě nebrzdily zkušenosti a znalosti; podstatné bylo jen to, aby se kniha dala otevřít a zavřít. Proto mi přijde do jisté míry smutné učit studenty, jak se dělá kniha, když mají tu úžasnou možnost vytvořit si vlastní vazbu. 

Moc bych si přála, aby se objevil člověk, který bude mít o knihařinu zájem a ještě bude výtvarně zdatný. Ať ke mně chodí klidně rok do učení, ale ať se věnuje grafice a typografii a nesnaží se naučit hned vazbu. Šli bychom na to opačně, nejprve by vytvořil obsah a pak by zjišťoval, co jak funguje či nefunguje. To by v něm mělo zažehnout touhu objevovat další a další vazby a hrát si s možnostmi. V tom vidím potenciál.

A vazba, která ponese vaše jméno, už existuje?

Neříkám, že musím vymyslet svou vazbu. Já si chci prostě hrát. Stále mě baví objevovat další a další věci, vymýšlet si, testovat, jestli to bude fungovat. Vždyť kniha je neuvěřitelná hra!