Napsal & fotil: Petr Toman
Domluvit s Reném termín rozhovoru je tak trochu boj s větrnými mlýny. Z Karlových Varů, ve kterých dnes sídlí jeho firma Parquet Renspol, totiž pravidelně vyráží na dlouhé cesty napříč Evropou: Tyrolsko, Vídeň, Brixen, Bolzano, Barcelona, Praha či kdejaký kout Česka.
Ve své Hondě, která má najeto sedm set tisíc kilometrů, stále slouží spolehlivě a není tedy důvod k její výměně, objíždí hrady a zámky prakticky v celé Evropě. Ovšem namísto turistických bedeckerů sebou vozí montérky a truhlářské nářadí.
Cíle jeho cest mají totiž ryze pracovní povahu: René Caran patří mezi uznávané evropské restaurátory historických dřevěných podlah a parket.
K řemeslu se dostal nedlouho po revoluci. Poté co absolvoval chebské gymnázium a rozhodoval se co dál, padla při rodinné poradě památná věta, která výrazně ovlivnila jeho budoucnost:
„Mámu jsi poslechl, maturitu máš, teď poslechneš mě, řemeslo si uděláš.“
Umět se uživit hlavou i rukama vypadalo jako dobrý nápad. Hranice byly konečně otevřené a tak osmnáctiletý René, který uměl díky své babičce dobře německy, nastoupil v Münchbergu na odbornou školu řemesel.
Z učení si pamatuje dva momenty, které dnes označuje jako inspirativní.
Poté, co dokončil svou první zakázku, uvědomil si, jak výrazně proměnila čerstvě položená podlaha interiér místnosti. A také, že po dvou a půl denním lopocení za ním zůstala viditelná práce.
Druhým zážitkem byl školní výlet do Waldsassenu. Tam řezbář s pěti pomocníky vytvořili během sedmi let vyřezávanou knihovnu a podlahu. Pod své dílo se navíc podepsal.
„Přišlo mi fascinující, že i za sto let může někdo znát tvé jméno.“
Dnes René spolupracuje s mnoha kulturními a památkářskými institucemi v Česku i v zahraničí. S kolegyní Michaelou Reichlovou navíc založili před sedmi lety mezinárodní projekt Workcamp Parquet, který je zaměřený na tradiční výrobu, pokládání, renovace a restaurování historických dřevěných podlah.
Jednou ročně se tak díky nim schází parta parketářů z celého světa, aby si vzájemně předávali zkušenosti. Každý rok v jiné zemi což je součást jejich plánu – nedopustit, aby řemeslný fortel, který mistři parketáři po staletí předávali na své tovaryše, pomalu zanikl.
***
Rozhovor se uskutečnil na zámku Kačina nedaleko Kutné Hory, kde René se svými kolegy opravovali podlahu tanečního sálu z roku 1820)
***
René, jak jsi dokázal přemluvit osm chlapů z různých koutů Evropy, aby týden lezli po kolenou a opravovali podlahu na českém zámku Kačina? Navíc zadarmo.
To je super, viď? Takhle to mezi námi funguje. Prostě jsem měl bláznivou myšlenku, kolegové si řekli, že je natolik bláznivá až jim přijde zajímavá, takže do toho půjdou.
Co na té myšlence bylo bláznivé? Opravit staré parkety dvě stě let staré zámecké podlahy, nebo oslovit kolegy, aby ti s tím pomohli?
Žádné parkety nejsou věčné, po čase se začnou odlupovat, štípat, ztrácí barvu, ale to vše je v rámci údržby možné napravit. Jenže kompletní renovace stojí velké peníze a ty většinou chybí. Tak jsem vedení zámku Kačina nabídl, že oslovím své zahraniční kolegy, kteří by mohli mít zájem na týden přijet a pomoct s renovací.
Obvolal jsem je, v únoru jsme se tady poprvé sešli, kluci byli nadšení a řekli: ‚Jasně René, jdeme do toho‘. Každý z nich přijel svým autem, za vlastní peníze a ještě přivezl kus starého materiálu ke zpracování. A to, prosím pěkně, dvakrát.
Tomu se těžko věří. Proč to dělají?
Zeptej se jich.
Říkal jsi, že kluci neumí anglicky a já zase neumím německy.
Copak neznáš Google Translate? Neříkej mi, že jazyk je problém. My se tak domlouváme naprosto běžně.
(pozn. René na svém telefonu vyťukal větu „Jak se mezi sebou domlouváme?“ a prohnal ji přes překladač. Španěl Emilio, který mluví jen španělsky, se rozesmál, začal mávat rukama a odepsal: „My máme společné řemeslo, nepotřebujeme jazyk“).
Nenapadlo by mě dělat rozhovor přes překladač, ale alespoň v reálu vidím, že je to jde. Každopádně, co sem tedy tvé kolegy nalákalo?
Láska k řemeslu. Na zámku Kačina je opravdu krásná podlaha inspirovaná Ruskem a Itálií. Třeba Eric z Holandska říká, že za celou svou kariéru na takových parketách nepracoval, takže pro něj je to příležitost pracovat s něčím výjimečným. Ale třeba pro ruského kolegu by to nebylo nic extra, takové podlahy doma dělají jako dennodenní chleba.
Líbí se mi, že o svých parťácích mluvíš s respektem a nazýváš je „kolegové”.
Každý z nich je ve své zemi špička. Jsou to zkušení borci, třeba španěl Emilio dělá krásné podlahy, belgičan Che jezdí pracovat do Monte Carla. Mají své firmy, živnosti, svůj byznys. Vždyť čeho můžeš dosáhnout víc, než když děláš svou práci dobře, máš zakázky a jsi úspěšný?
Nechám se podat.
Nad tím vším je už jenom sdílení a předávání svých znalostí. To je ten nosný prvek, proč sem jezdí. V každé zemi se parkety dělají jinak, mají různá specifika a souvislosti a my se je snažíme poznat a inspirovat se od sebe navzájem. Udržujeme tak naše řemeslo živé.
Čím jsou specifické třeba české dřevěné podlahy?
Říkám tomu „traktory a mahagon“. Do Afriky jsme vyváželi traktory a k nám se na oplátku vozil mahagon. V českých domácnostech najdeš spoustu mahagonového nábytku, což je z dnešního pohledu fakt paradox, protože by stál majlant. Podobné je to s parketami; když bylo potřeba dát někam červenou třešeň, tak se použil mahagon, což bylo levné a dostupné dřevo. Vše má nějaké souvislosti, to mě na tom baví.
***
Zmínil jsi, že aby řemeslo nezaniklo, musíte se o něj starat. To mu opravdu hrozí zánik?
Našemu snad ne. Děláme maximum proto, aby se to nestalo.
A proč by mělo parketářství zaniknout?
Řemeslo netáhne. Mladí o něj mají nulový zájem. Ten trend je stejný v celé Evropě, což vím od kolegů. Je to vidět i na nás starých bardech, protože všichni jsme víceméně ve stejném věku, žádná generační obměna. Kdyby to bylo jinak a byl by dostatek lidí, tak bych třeba tolik necestoval: minulý týden jsme pracovali v jižním Tyrolsku, teď v Kačině, za týden jedu do Vídně, pak Karlovy Vary, Brixen… Pomáháme si tím, že cestujeme.
Češi se přece rádi holedbají jak mají „zlaté ručičky”, co vše dokáží vyrobit, že jsme národem kutilů. Svěrák byl svého času skoro v každé domácnosti.
Ta doba je dávno pryč. Žádná maminka dnes nepošle svého syna na řemeslo. Já bych to taky neudělal, když vidím jak funguje vzdělávací systém. Řekl bych, že problém je i v tom, že u nás v okrese bylo dříve jedno gymnázium, na které dostat se byla prestižní záležitost, ale dneska jich tady máme pět. Maturitu ti vrazí do ruky na každém rohu.
Zajímavý pohled, já měl naopak z médií pocit, že o řemeslu se mluví, že už není ostuda jít se vyučit a živit rukama.
Tak marketing se proto dělá, to ano, ale tím to končí. My bychom zaměstnali okamžitě pět lidí, ale nemáme šanci. Životnost mladých po škole je u nás týden.
Týden? Jakože u vás ve firmě vydrží jen týden?
Většinou to jsou maminky, které řeknou: ‚mladého baví řemeslo, dělá doma poličky, mohl by k vám na brigádu?‘ Jasně, žádný problém, my bereme i holky, když chtějí vypnout ze školy a zkusit manuální práci. Bohužel je to jak říkám: vydrží maximálně týden.
Třeba mají strach, jestli by se uživili. Práce je dost?
Práce je hodně, poslední dobou jsou to hlavně opravy. Což je za mě pozitivní zpráva, protože jak to jde se společností z kopce, lidé víc přemýšlí jak rozbitou věc opravit. Také mám pocit, že se přemýšlí víc ekologicky a začíná se chápat, že není úplně v pořádku pořídit si podlahu z Číny. Evropské dřevo vydrží úplně to samé jako dřevo, které sem zbytečně putovalo přes půl planety.
Nicméně, když nejsou lidé, musíme odmítat i krásné a zajímavé zakázky.
***
Jak jsi se k restaurování dřevěných podlah a parket dostal?
Když umíš něco vyrobit, musíš to umět i opravit, to je jednoduchý princip. To platí pro nové i staré podlahy. U těch starých je potřeba naučit se dnes už nepoužívané techniky a hlavně se naučit myslet tak, jak mysleli řemeslníci před sto a více lety.
To se učí jak, myslím to myšlení sto let zpátky?
Moderní doba je neskutečná věc: pomohl mi internet a výměna zkušeností s kolegy z celého světa.
Zkušeného mistra parketáře či mentora jsi tady v Čechách neměl?
Neměl a ani nevím o nikom, kdo by se na parkety specializoval. Není to ale až tak složité, jakmile podlahu rozebereš, začneš vidět souvislosti. Tím se učíš.
Pro mě je velmi abstraktní představa, že je možné se něco dozvědět z rozebrané podlahy.
Stačí vyndat jeden čtverec a z geometrie přečtu jestli ji dělal truhlář nebo parketář, zda měl na práci čas, jestli použil odpadové dřevo nebo si s tím dal práci, jak přemýšlel. Každá podlaha vypráví svůj příběh.
A co jsi se dozvěděl o tvůrci podlahy, kterou renovujete tady na zámku Kačina?
Stoprocentně ji dělal parketář, protože měl jiné vidění geometrie. Jsou tady nádherné linie a detaily, podlaha souvisí s architekturou prostoru a celého zámku. Ten člověk měl na práci čas, dal do ní svou lásku. Takového řemeslníka respektujeme. Je škoda, že neznáme jeho jméno, ale i tak k němu všichni vzhlížíme, uctíváme ho a nazýváme ho „pán“. Žije v nás.
Dobrá podlaha jde ruku v ruce s architekturou?
Třeba v Tyrolsku to tak ještě funguje. Tam architekt přednese svou vizi, tedy jak má podlaha vypadat, jakou má mít geometrii a že má být pestrá a já navrhnu jak ji budeme pokládat, jaké dřevo na ni použijeme a jak ho budeme barvit. Architekt nepotřebuje vědět detailní souvislosti spojené se dřevem, ty vím já, a já zase nepotřebuji znát detailní souvislosti se stavbou, ty zná on. Pokud taková komunikace funguje, mohou vzniknout opravdu krásná díla.
***
Bavíme se o podlahách, které jsou stovky let staré. Změnily se za tu dobu postupy jejich vzniku či oprav?
Historické postupy jsou plus minus stejné, dřevo se musí něčím uříznout, opracovat a povrchově upravit. Co chceš vymýšlet na lepení kostním klihem nového? Štětkou natřeš dvě strany, přilepíš je k sobě a stáhneš svorkou. Hotovo. To se dělalo před sto dvě stě lety stejně jako teď.
Minimálně se musela změnit technika a nástroje, které používáte.
Tak samozřejmě, tenkrát neměl řemeslník techniku jako mám já. Také používám pilu, ale elektrickou, kterou jen strčím do zásuvky. Mohu sice řezat ručně, ale zabere mi to hrozně času a ten nemám. Dnes si můžeme na stavbu přivést celou svou dílnu včetně chemikálií, jsme mobilní, můžeme pracovat velmi efektivně. Hlavně ale máme neustálý přístup k informacím.
Kolik času tedy mohla zabrat starému mistrovi řemesla podlaha tady v Kačinách?
Odhaduji, že jen rok mu trvalo, než si vše připravil, nasušil a nařezal – to s ohledem na logistiku té doby. Samotné položení podlahy zabralo nejspíš dva měsíce čtyřem lidem. Kdybych to dnes měl dělat já, tak se čtyřmi kolegy bychom to dělali zhruba měsíc.
Zmiňoval jsi, že velký bonus pro vaši práci je přístup k informacím. Na mysli máš asi internet.
Přesně tak. Když jsi nejsem něčím jistý mohu se okamžitě zeptat svých kolegů. Nedávno jsem na zámku ve Slatiňanech potřeboval potvrdit jednu hypotézu. Mají tam krásný vykládaný vzor, takové čtverce, na kterých někdo udělal opravu a já potřeboval vědět, jestli použil třešeň nebo mahagon.
Napsal jsem tedy do skupiny na Facebooku dotaz a ozvala se mi kolegyně z jedné odborné instituce, že potřebují znát nějaké souvislosti a podrobnosti. Říkal jsem si jak je to super, že se vyznají, nakonec ale potřebovali poslat vzorek toho dřeva, podle fotek je prý složité ho určit. Což nebylo reálné.
Tu samou fotku jsem poslal holandskému a belgickému kolegovi a do půl hodiny jsem měl odpověď: je to buď mahagon sipo, nebo mahagon sapelli. Oba se trefili, byl to mahagon sipo.
Jak to mohli vědět?
Zkušenosti a souvislosti. Belgičani měli spoustu kolonií v africe, ze kterých si vozili tropické dřevo za pakatel a aplikovali ho.
A jak jsi tu jejich domněnku potvrdil?
Na stavby si vozím starý mikroskop z Meopty. Vzorek pak porovnám s knižním přehledem dřevin (pozn. red. Die Hölzer Mitteleuropas); mimochodem ten vyšel v němčině před třiceti lety; a mám jistotu během minut. Kdybych to dřevo poslal na analýzu do laboratoře, bude trvat dny až týdny než dostanu odpověď.
Nechci ale kolegy kritizovat. V laboratoři porovnávají obrovské množství dřevin, kdežto my pracujeme s množstvím relativně malým. Vytváříme si kolektivní zkušenost.
***
Pokud by se, navzdory tvrzení o absolutním nezájmu, chtěl dnes někdo začít věnovat parketám, co by pro to měl udělat?
V naší firmě to děláme tak, že vezmeme vyučeného truhláře, protože má nějaké základní vlastnosti, tedy, že pozná co je dřevo a co je plast, a má zájem o dřevo a ne CNC a lisované materiály. Zaškolíme ho a pak s ním jezdíme do zahraničí, aby viděl co a jak funguje a získal zkušenosti.
Jaké vlastnosti musí parketář mít?
Být v pohodě a mít lásku pro dřevo a řemeslo.
A připravit se na otlačená kolena a bolavá záda.
Ne, to vůbec ne. Mě nebolí ani jedno.
Tomu nevěřím. Vždyť jste pořád ohnutí a na kolenou.
My jsme poměrně líná parta. Já když musím opravit parkety, tak si převezu stůl a dělám to u stolu. A kolena si chráníme nákoleníky, technologie jdou dopředu.
Na podlahách je dobré, že se ty věci opakují, takže si vyrobíme spoustu udělátek, přípravků na zakulacení a podobně a tím se práce zrychluje a zjednodušuje.
Mimochodem, ta práce s detailem musí být skvělé mindfulness cvičení. Znáš někoho, kdo třeba zanechal své profese a začal se věnovat jen parketám?
Jsou mezi námi dva kluci z Rumunska, kteří vystudovali IT a nějak je to víc iritovalo, než zajímalo, takže když jednou potkali staršího chlapíka, který dělal parkety, domluvili se s ním, že si to vyzkouší. A zjistili, že je to baví, že jim to dává smysl. Přijeli i na náš projekt Workcamp Parquet; pamatuji si, jak tam postávali a pokukovali co a jak. A dnes? Kdyby měli čas, tak jim zavolám, aby dorazili sem na Kačiny. Protože se vypracovali mezi naprostou špičku. Samouci.
A víš co je krásný? Tihle kluci mi přivezli jednu historickou parketu: „Jsou jenom tři na světě, jedna je v muzeu v Bukurešti, druhou si nechal mistr a tu třetí, René, tu věnujeme tobě“.
A naopak, restaurátora, kterého potkal třeba syndrom vyhoření, neznáš?
Měli jsme kolegu z Belgie. Byl nesmírně šikovný, ale soustředil se jen na svou práci a nechtěl se dělit o své know how. Myslíme si, že to negativní, tedy ten strach, aby mu někdo neokoukal jeho techniku, ho dovedl k tomu, že před dvěma lety zemřel. Měl neskutečné znalosti, leccos o jeho práci se nechá vyčíst z podlah, které dělal, ale to co měl v hlavě si bohužel odnesl do hrobu. Bylo mu jen padesát let.
To je smutný příběh.
Belgičany a holanďany, kteří ho znali dobře, to dost vzalo. Respektovali jeho práci. Ale shodli jsme se, že toto bychom neměli dopustit. Aby, když člověk z nějakého důvodu odejde, s ním odešla i vědomost, kterou za celý život nasbíral. Proto dáváme takový důraz na sdílení.
***
Před sedmi lety jsi s kolegyní založil mezinárodní projekt Workcamp Parquet.
Snažíme se řemeslo udržet při životě a rozvíjet ho, tedy sdílet mezi sebou zkušenosti a pokoušet se vychovat novou generaci. Proto jsme se museli otevřít světu a rozjet to mezinárodně, protože je pak větší pravděpodobnost, že se někdo mladý objeví. Kdyby každý zůstal v hranicích svého regionu, tak za pár let nebude mít opravy kdo dělat. Takhle se každý rok sejdeme na nějakém zámku nebo jiném objektu v Evropě a týden tam opravujeme, zkoušíme různé techniky, debatujeme, učíme se navzájem.
Jaký je o vaši akci zájem?
Všech třicet míst je okamžitě obsazených. Klidně můžeme projekt dělat pro šedesát a více lidí, ale to je už produkčně velmi složité. A my jsme řemeslníci, ne organizátoři festivalů. Děláme to kvůli řemeslu a předávání zkušeností.
Vrací se vám účastníci, nebo přicházejí noví?
S kolegyní Michaelou jsme si na začátku říkali, že bude možná problém, když se nám budou střídat každý rok nové skupiny, protože nebudou mít na co navazovat. Dnes máme naopak „radost“, když někdo z té stálé party nedorazí. Uvolní se tak místo pro někoho nového.
Přijde mi neuvěřitelné, že na „workcamp” létají lidé z Austrálie, Ruska, USA…
Letos přiletí starší manželský pár až z Kanady. Nechali si postavit dřevěný dům, pak pokáceli pár stromů, usušili je, nařezali a dřevo použili na podlahu. Ptali se, jestli bychom je nenaučili technologii, že by se chtěli dřevěným podlahám věnovat. Rádi, ale musíte za námi přiletět do Evropy. Tak jo a koupili si letenky. Mimochodem, za tu podlahu, kterou si sami udělali, bych jim dal z fleku jedničku.
Co je na setkání tolik přitahuje, že přiletí přes půlku planety?
Komunita, ruční práce a změna myšlení. Teď jsem psal kolegovi z USA, jestli mu nevadí, že asi budu muset posunout termín workshopu, protože mám složitosti se zajištěním nářadí pro tolik lidí. „René, ty jsi snad zapomněl, že na ‚workcampu‘ děláme ručně? Tak jaké problémy s nářadím.“
Takže Lenny přiletí proto, že tady děláme ruční práci na rozdíl od zakázek, kde se honí termíny a používá třeba cirkulárka.
Netlačí nás čas, můžeme si leccos vyzkoušet, pracovat s dlátem, pilkou, japonskou pilkou, věnovat čas výběru dřeva. Kluci tady získají zkušenosti, které promítají do svých firem a začínají myslet jinak. Inspirujeme se navzájem. A ta inspirace je opravdu obrovská.
Jak se nechá v parketářském řemesle myslet „jinak“?
V úctě k řemeslu a tradici.
Můžeš být konkrétní?
Kdysi jsme dělali podlahu v jižním Tyrolsku. Měli jsme sebou malou brusku, na kterou je napojený vysavač, aby všude nelétal prach. Musí se k tomu tahat kabel, dělá to kravál, celé je to velké, nemotorné, takže to svádí některé nedodělky a detaily neřešit.
A místní kluci tam měli malé ruční hoblíky. Jeden sice stojí sto euro, ale jsou malé, pohodlně je strčíš do kapsy a kdykoliv máš po ruce. Naprosto přesně s nimi seřízneš co potřebuješ, je to čistá práce.
Když se přijde podívat zákaznice, tak vidí krásné hobliny a kolegu, který její podlaze věnuje péči. Z toho je samozřejmě nadšená. To je podle mě respekt a úcta k řemeslu.
***
Vyprávěl jsi mi, že máš doma dřevo stromu, na kterém jsi dělal jako kluk lumpárny.
To mi nedávno volal táta, že pro mě má švestku. No skvělý, kde jsi ji sehnal? To je ta švestka od sousedů, kam jsi chodil jako kluk a dostal za to ode mě pár facek (protože švestky od souseda vždycky chutnají líp). Tak doufám, že ji budu moct použít na nějakou vzácnou podlahu. A pak budu vyprávět, že je to dřevo ze stromu, na který jsem lezl jako kluk.
Otisk času, to je krásné téma. Co je na starých stromech pro vaši práci tak zajímavé?
Když vezmu dřevo s časem a použiju ho na opravu podlahy se stejnou časovou hodnotou, tak bude vypadat stejně. Dřevo fyzikálně nestárne. Naopak je aktivní a má stejnou barvu. Až po mě jednou přijde jiný restaurátor a otevře podlahu, kterou jsem dělal, tak si řekne: „Jóóó, ten René si s tím dělal hlavu, protože našel dřevo ve stejném čase. To byl ale šikovnej kluk“. Asi tak.
Není v tom skrytá mužská touha postavit si pomníček?
Ale ne, to jsou právě ty souvislosti. Proto říkám, že dřevěné podlahy píšou příběhy svých tvůrců.
Předpokládám, že restaurování dvě stě let staré podlahy musí být velmi drahé. Proč by se mělo utrácet za opravy?
To je o nastavení zákazníků. Osobně nevidím důvod, proč podlahu vyhazovat. Je to dřevěná podlaha a je jenom špinavá a poškozená, tak proč ji neopravit? Proč pokácet další strom, když podlaha může dalších sto let fungovat?
Trend je dnes samozřejmě opačný. V obchodě si koupíš plovoučku, kterou ti každý šikovný soused položí, takže na to nepotřebuješ specializované firmy. Ty se tím pádem musí začít specializovat na něco jiného. Průmysl tedy prodal výrobek širšímu portfoliu zákazníků, ale zároveň rozbil řemeslo. Udrží se jen ti šikovní, nebo ti houževnatí.
A ty jsi který z nich?
Já jsem ten houževnatý. Sice mi říkají, že jsem šikovný, ale já si myslím, že jsem houževnatý.
Kde se vidíš za pět let?
(ticho)
Tak jinak, jsi spokojený s tím čeho jsi dosáhl a kde dnes jsi?
Jo, jsem spokojený. Už nedělám co mě nebaví a naopak dělám jen to, co mě baví. To bych si rád konstantně udržel. Ideální by bylo nakazit a motivovat co nejvíc lidí tím, aby dělali to, co je baví.
Vezmi si, že kvůli mě sem na zámek Kačina přijelo osm lidí. Jen kvůli tomu, že jsem si dal do hlavy nějakou myšlenku a oni si řekli, že je natolik bláznivá, že do toho půjdou. A něco z toho, co tady zažijí, přenesou zase dál. To je to sdílení.
Mě na tvém příběhu fascinuje, že celé to šílenství kolem parketářského workshopu, ale i toho, že chlapi z celé Evropy přijedou zdarma opravit kousek podlahy na českém zámku rozpoutal jeden kluk z Aše.
No je to tak. Jeden kluk z Aše, to zní dobře 🙂
Myslím to se vším respektem.
Tak oni jezdí hlavně za tím řemeslem, nevím jestli zrovna za mnou. Pravdou ale je, že my jsme tak trochu prdlí.
***
Na závěr je třeba zmínit, že účastníci akce Workcamp Parquet za týdenní účast zaplatí 95 euro. Když jsem se ptal Reného, jestli to je vtip, že i když částku vynásobí třiceti účastníky, nemůže se dostat ani na pokrytí nákladů, mimo záznam odpověděl, že nemůže přeci chtít po účastnících velké peníze. Stačí, že si musí platit letenky třeba z USA nebo Austrálie, brát si dovolenou nebo na týden zavřít své živnosti a firmy.
