Napsal & fotil: Petr Toman
Na začátku byla nespokojenost. Petr potřeboval sekyrku na chalupu, ale s těmi, které před deseti lety nabízel trh, moc spokojený nebyl. Napadlo ho mrknout na internetové aukce, předpokládal, že starých kousků by tam mohl pár najít.
První sekeru opravil po domácku. Bez patřičného vybavení a znalostí, ale bavilo ho to. Výsledkem se pochlubil kolegovi v práci. Ten ho uznale poplácal po ramenou a rovnou požádal, zda by mu neudělal „červeného vikinga“. „Tak já to zkusím a uvidíme, co z toho bude.“ I druhá sekera dopadla dobře. Netrvalo dlouho a další kolegové v korporátu, kde v té době pracoval, se pomalu začínali stavět do řady.
To bylo v roce 2017.
Sehnal si malou dílničku, flexu a brusku, natáhl na sebe montérky a metodou pokus–omyl–youtube postupně pronikal do zákonitostí renovací. Aby bylo jasno hned na začátku: Petr sekery nevyráběl, ale na internetových bazarech a aukcích sháněl staré železné hlavy, které renovoval.
Následoval profil na Facebooku, protože proč se nepochlubit, a ten mu kromě potlesku, ale i výtek, zajistil zájem “bush krafťáků”. Ti požadovali nejen hezké znovuzrozené sekyrky na výlety do lesů, ale chtěli je mít i personifikované. Tedy s nápisy, obrázky, v různém barevném provedení. Pořadník se pěkně zaplňoval.
Sekery ale byly pro Petra pořád jen koníček. Výdělek z prodaných kousků sotva pokryl náklady. Měl malé děti, platil hypotéku, složenky, takže dál pracoval jako obchodník ve farmaceutické firmě. „Potřeboval jsem se trochu ‚umazat‘ a zaměstnat tvůrčí část mozku, nejen tu obchodnickou. Pořád jsem jen seděl v autě a byl ve strašně sterilním lékařském a lékárenském prostředí. Už mi to lezlo na mozek. Takhle jsem si mohl na chvíli zalézt do brlohu plného tvůrčího bordýlku a trochu si odpočinout.“
Jako mnohým jiným zamíchal covid karty i Petrovi Pěchotovi. O práci sice nepřišel, farmaceutické firmy fungovaly, ovšem digitální komunikace, která zastoupila osobní obchodnický kontakt, mu nesedla. Situace se vyhrotila natolik, že po patnácti letech obchodničení korporát opustil.
Vsadil vše na jednu kartu – založil firmičku Peter’s Axes a stal se živnostníkem. V malé dílně plné prachu, dřeva a železa patnáct kilometrů za Prahou tak od roku 2022 vznikají nástroje a doplňky, na které nedají dopustit ani profesionálové, kterým práce se sekerou zajišťuje každodenní obživu.
P.S. Mimochodem, Petrova první sekera je dodnes součástí velkého loga v jeho dílně. Rozhodně nevypadá, že vznikla rukama někoho, kdo o řemesle neměl valného ponětí.
***
Petře, jak bys mě přesvědčil, abych si nekoupil fiskarsku, ale sekeru od Peter’s Axes?
Patří k sobě železo a plast, nebo železo a dřevo? Když mám chatu zastrčenou někde v lesích a žiju v respektu k přírodě, udržitelnosti a tradicím, tak není třeba objevovat Ameriku: Tam patří železná hlava s dřevěným topůrkem.
Jenže na té chajdě potřebuju sekeru k práci a tu zvládne i ta z Obi, ne?
Jo, to je pravda. Ale také se nechá přemýšlet o vztahu k produktu, který může sloužit dalším generacím a který, pokud je personalizovaný, má nějakou vypovídající hodnotu o svém majiteli. Nebo může být dárkem, vzpomínkou. Pořád je to sice pracovní nástroj, ovšem může mít vlastní příběh.
To je dnes taková marketingová modla, že všechno musí mít svůj příběh. Aby se to lépe prodalo.
V USA, Anglii, Austrálii jsou renovace obrovský byznys. Existují tam stovky výrobců, kteří mají velmi dlouhou tradici, takže získat repasovanou sekeru od kovářské dílny, která třeba už dávno zanikla, může být pro sběratele terno. My na to nejsme zvyklí, v Československu byly jen tři továrny, a kde není konkurence, není ani rozmanitost.
Neodpověděl jsi mi na ten příběh.
Taková sekera je jako kronika: Pro někoho může být vzácné vlastnit nástroj, se kterým pracoval jeho otec, děda, praděda…
Pak jsou tu příběhy výrobců, třeba finský Fiskars vznikl sloučením více původních značek. Nebo australské široké sekery, ty vznikly jako tréninkové a soutěžní nástroje pro timber sport (pozn.: soutěže v přesekávání kmenů na čas).
V Anglii, kde mají velké duby, se dělaly sekery s velkým zobákem, aby se dostaly do tak širokého kmene. Takže každá sekera má svůj příběh nebo určení. A zároveň své limity, proto se vždycky zákazníka ptám, na co ji potřebuje, co s ní bude dělat, jaké bude mít využití.
V čem je tedy přidaná hodnota Peter’s Axes?
Najít zajímavou nebo netradiční hlavu a repasovat ji je jedna věc. Druhá, kterou už mám plně ve své režii, je vyrobit toporo, pouzdro a celé to popasovat do finální podoby tak, aby vznikl funkční, bezpečný a líbivý celek.
Zákazník si u mě nekoupí jen produkt, ale také servis. Když se sekeře cokoliv stane, vyštípne se ostří, zlomí toporo, poškodí pouzdro – přeci jen jde o spotřební materiál – vždy se domluvíme na opravě. To k sobě patří.
***
Jaký je nejčastější důvod tvých zákazníků pořídit si sekeru?
Udělat radost sobě nebo někomu jinému.
Není to zvláštní?
Co máš na mysli?
Pořídit někomu pro radost zrovna sekeru…
Chápu kam tím míříš, jde o nástroj, kterým se může zabít. Občas to také zaslechnu, ale nějak nevím co na to říct. Co se na nich líbí tobě?
Ruční práce, která je v nich přítomná. Dokonce se mi víc líbí ty zrenovované, protože na nich vidím čas.
Čas je samozřejmě velké téma. Není to jen kus starého železa, ale pracovní nástroj, který je s člověkem stovky let. Každý důlek, prohlubeň je od bucharu nebo kováře.
Ale jestli sekera skončí ve vitrínce nebo se s ní naštípe palivo na zimu nebo vysekají trámy, jako to dělá Franta Unger… na tom nezáleží. Hlavně, aby přinesla majiteli radost nebo užitek.
Dnes ale už děláš i vlastní sekery a doplňky.
To je důsledek renovací. Malým sekerám někdy patina času ublížila natolik, že na nich nebylo co opravovat. Ale poptávka po nich byla vysoká, proto jsem si navrhl tvar, udělala se šablona a kovář mi připravil polotovar. Broušení a tvarování si už dělám sám. Jsou to sekery do batohu, na štípání třísek, na doštípání palivového dříví. Vyrobili jsme i oboustranné sekery.
Čím berou sekery za srdce tebe?
Asi to bude spojené se sportem, který dělám celý život. Sekery jsou o námaze, potřebuješ nápřah a švih, abys s nimi mohl pracovat. Když si jdeš do lesa přesekat kus špalku, zapotíš se u toho, je to masivnější pohyb, než něco krájet nožem.
***
Když jsme u toho nápřahu a potu, ty jsi ale vzděláním tělocvikář, viď?
Jojo, utrpěl jsem vysokoškolské vzdělání. Vystudoval jsem bakalářský obor tělesná výchova a sport na Západočeské univerzitě v Plzni. Takže proto mám asi blíž k dřině než k dokonalosti a lesku nožů.
Skákat přes kozu a dělat sekery, to je zajímavá kombinace. Vysokoškolské vzdělání ti v řemesle nějak pomáhá?
V řemesle asi ne, ale v přístupu k podnikání rozhodně.
Spočítat daně?
To ne, ale jsem díky němu svižnější a asi i větší extrovert. Předávat a prezentovat informace je podstatou učitelského oboru a je jedno, jestli jde o učivo ve škole nebo o produkt, který je dnes mou obživou. Nejlépe prodává příběh, nikoho moc nezajímá, že toporo je z jasanu a železo ze čtrnáctky oceli.
Učil jsi někdy?
Nene, patnáct let jsem strávil v obchodu. Ale je pravda, že učení mě láká čím dál víc, mám nějakou vnitřní potřebu se podělit. Zkusil jsem si to v projektu o křesadlech, který jsme připravili pro základní školy. Pro učně a středoškoláky mám v plánu připravit přednášky o sekerách.
Zajímavý způsob, jak se vrátit k tomu, co jsi před dvaceti lety vystudoval. Řemeslné vzdělání nebo výuční list jsi tedy „neutrpěl“?
Základní know-how jsem pochytil na workshopu jednoho uměleckého kováře, který mi dala manželka. Zbytek jsem se učil za pochodu.
Knihy, internet?
Půl roku jsem byl po večerech zalezlý na YouTube a koukal na zkušenější chlapíky, jak se co repasuje, brousí, jak vybírat dřevo. Musel jsem zjistit co dělat a co nedělat, abych si neublížil nebo něco nezničil. A naučit se maximum o procesech a materiálech, protože kromě vlastní práce v dílně jsem si potřeboval být jistý, že až se objeví nějaký človíček s potřebou kritizovat, tak abych na něj mohl přiměřeně reagovat.
***
Rozhodl jsem se, že bez vlastní sekery nemůžu žít. Jak budeme postupovat?
Popovídáme si, na co ji chceš a co s ní budeš dělat. Pak ti vyberu hlavy, které mám v nabídce a které by mohly odpovídat tvým požadavkům a pošlu ti fotky. Včetně informací o váze, původu, značce a příběhu.
Podle váhy pak vybereme délku topora, aby byl celek správně vyvážený. Pak řešíme už jen estetiku: barvu hlavy, kůže, gravírování, ornamenty… Můžeš mít českou klasiku, tesařskou, finskou, širočinu, oboustranku. V nabídce mám hlavy skoro z celého světa.
Co když budu chtít na hlavě sekery portrét mé ženy?
To není problém. Tedy musela by to být jednoduchá skica s ohledem na technologii leptání elektrolýzou, která nedovolí detaily. Teď dělám kamarádovi sekeru s mapou Austrálie, odkud hlava pochází. V USA se dělaly třeba sekery s portrétem Lincolna.
Na Petra Pavla nedojde?
Haha, zatím o tom neuvažuji.*
Topora si necháváš dělat u truhláře?
Kdepak, všechno dělám sám.
A kožená pouzdra?
Jojo, a to jsem naprostý samouk. A těší mě, že i zkušení sedláři mi pochválili vzhled a šití kůže. Proces to byl ovšem dlouhý.
Vyhazoval jsi hodně materiálu?
Bez toho to asi nejde. Na začátku koupíš lacinou kůži, protože chceš na materiálu ušetřit. Trápíš se, trápíš a vzhled stejně není takový, jak si představuješ. Kůže se třepí, okraje jsou otrhané a ošklivé. Až dospěješ k poznání, že kdyby jsi koupil kvalitní materiál, výsledek bude s menší námahou o několik úrovní výše. Dnes už dělám jen s nejkvalitnější hovězinou, která je sice nejdražší, ale produkt vypadá tak, jak chci, aby vypadal.
Zdá se, že tebe nezajímají kompromisy.
Nějaká průměrná varianta nepřichází v úvahu.
***
Předpokládám, že většinu tvých zákazníků tvoří muži.
To nepředpokládáš správně, dobrou polovinu mých zákazníků tvoří ženy.
To jako vážně?
Jo, chtějí svým chlapům udělat radost. Tak jim na sekery gravírujeme jména, přezdívky, věnování, iniciály… Jsou to personalizované dárky. Od jedné paní čekám už několik let v říjnu sms: „Tak, pane Pěchota, co vymyslíme letos pro manžela k Vánocům?“
Zkouším si tu paní představit…
Dámy přicházejí i na trhy, nedávno se v Holešovicích zastavila paní, že má manžel doma hromadu dřeva. „Pane Pěchota, já si obejdu stánky, dám si svařák a pak se zastavím pro sekeru.“ Za hodinu se vrátila, vybrali jsme, vypsali všechny náležitosti, sekeru dala do kabelky a spokojeně odešla domů.
Dřevorubci tvými zákazníky nejsou?
Párkrát jsem pro ně dělal, pak mi i poslali fotky stromů, které složili sekerou od Peter’s Axes. Ale nejsou mou cílovou skupinou. Oni musí zatloukat klíny, k práci potřebují masivní a zároveň lehký nástroj, protože se pohybují v terénu a tahají spoustu vybavení, takže pro ně jsou ideální topůrka z plastu.
A co sběratelé?
Třeba teď jednomu připravuji stojánek, nemá sekery už kam dávat.
Co s nimi dělá, používá je?
Má krásné kousky, které by bylo možná škoda použít.
To přece nemůžeš takhle říct!
To byla jeho slova (smích). Ale fakt mě těší, že jsem v někom probudil takovou lásku zrovna k sekerám a ne k ostrým nástrojům. Nožířů je spousta.
A kromě sběratelů a manželek, kdo další si v době tepelných čerpadel kupuje sekyrky?
Bushcrafťáci, kteří potřebují sekeru velkou tak akorát do batohu, aby ji mohli brát na vandry nebo do srubu. Dále zákazníci, kteří je pořizují jako dárky k narozeninám, výročím nebo k Vánocům. Jednu jsem dokonce dělal jako svatební dar novomanželům.
***
Minulou sezonu se Peter’s Axes začaly objevovat na řemeslných trzích. Jak lidé reagují, když vedle vařeček a hrnečků najdou sekery?
Jsou překvapení, je to velký magnet. Většinou jsou zvyklí na cetky a hadry, sekery ve stánku vidí poprvé. Lidi láká, že vidí něco nezvyklého a nového.
Protože jsme zvyklí nářadí a nástroje kupovat v hobby marketech.
Přesně tak.
A na trzích tvůj sortiment kupují?
Hlavně doplňky, křesadla, pouzdra, balzámy. Seker se moc neprodává. Já to chápu, nejde o nic levného, takže když už někdo chce pořídit sekeru, většinou požaduje personalizaci nebo nějakou úpravu. Ale výjimky potvrzují pravidlo, nedávno se na trhu objevil pán: „Dobrý den, já jsem si přišel pro bushkraftku.“ Koupil si sekeru jako by kupoval chleba. Naprosto přirozeně. Stál jsem jak solný sloup.
Fakt ti nosí senioři z pražského sídliště sekery na nabroušení?
Jojo, stává se. Přijedou na Kulaťák tramvají a z igelitky vyndají sekeru, že by ji potřebovali srovnat, vybrousit, vyčistit. Za týden ji přivezu zpátky a to bys koukal, jak jsou spokojení.
To je kouzelný. Pamatuji na pojízdného brusíře, který jezdíval po dědinách a babky si u něj nechávaly brousit kuchyňské nože.
Přesně tak se cítím, jako kočovný brusič (smích). On jim tu sekeru ale fakt nemá kdo nabrousit. Pilníkem na balkóně to jde těžko, na to je třeba mít brusku a dostatek zkušeností.
Na těch trzích je nejdůležitější asi osobní kontakt, že?
Přesně tak. Když jsem měl sekery jen jako koníček, tak jsem propagaci neřešil. Bylo mi to jedno. Zajímalo mě maximálně tlachání na sítích. Jenže být živnostníkem znamená, že budoucnost musí mít nějaký vývoj. Proto o sobě musíš dávat vědět. Tahle osobní forma, tedy jezdit se prezentovat na jarmarky, se ukázala být velmi účinná. Vizitek, které se tam rozdají a lidé se díky nim pak navrací, je čím dál víc.
Co tvoji kluci a manželka, jsou nadšení, že víkendy trávíte podupáváním ve stánku?
Samozřejmě, že to rodinu ovlivňuje. Musíme si víc plánovat čas a není to o tom, že je sobota, tak si přispíme. Naštěstí jsou jarmarky skvěle zorganizované a mají kvalitní program, tak je můžeme brát jako rodinný výlet. Je tam kvalitní jídlo, pití, dávno to není o hnusné klobáse a zvětralém pivu. A kluci se tam otrkají v komunikaci, vede je to k samostatnosti. Měl bys vidět, když pokřikují: „Pane, pojďte si vykřesat ohýnek!“
***
Jak dlouho ti trvalo, než jsi opustil korporát a začal dělat sekery naplno?
Živnostníkem jsem necelé dva roky. Předtím to byl fakt jenom koníček, který se přetavil v koně a nakonec v živnost. Šest let jsem se tím bavil jen po večerech, ale přes den jsem normálně chodil do zaměstnání.
Pak jsi jednoho dne zaměstnání opustil. Co se stalo?
Pro to rozhodnutí byl zásadní covid. Mám rád přímý kontakt s lidmi, jenže během pandemie jsem musel vykazovat nějaké digitální reporty, což pro mě bylo naprosté peklo. Pak covid skončil, ale ta pachuť ve mně už zůstala. Takže jsme se s nadřízeným domluvili, že to nemá budoucnost a rozešli jsme se.
Nelituješ, že jsi přišel o jistotu a stabilní plat?
Ani ne. Samozřejmě je něco jiného počítat příjmy a výdaje a každý kus vyrobit vlastníma rukama, ve vzduchu pořád visí nejistota příjmu, ale zase jsem získal kontrolu nad svým časem. V dílně jsem půl dne, potom se můžu věnovat dětem. Když je ráno potřeba něco zařídit, nemusím se někoho dovolovat nebo řešit, že jsem nevyjel na schůzku. Svoboda je asi ten hlavní důvod, proč bych se nerad vracel.
***
Dá se renovacemi uživit slušně, nebo jen tak tak?
Výkyvy samozřejmě jsou, nemůžeš polevit a pořád musíš přemýšlet, co je před tebou za období. Ale sněhová koule funguje, spokojený zákazník mě doporučí dalšímu, ten zas dalšímu… Díky tomu mám poptávkový pořadník pořád plný. Musím to zaklepat a poděkovat všem, kteří mě podporují.
Vychováváš si už nějakého tovaryše?
Ne, na to je brzy, neuživil bych ho. Zatím to zvládám s pomocí přátel a brigádníků–kamarádů, ale dělají spíš pomocné práce. Broušení bych nikomu nesvěřil, když se uvolní hlava, tak to je neštěstí. Aby se to nestalo, tak potřebuješ hodně praxe a učit se chybami, které postupně odstraňuješ. Není to nic pro začátečníky.
Pomohla ti nějak tvoje zkušenost zaměstnance?
Nejvíc asi v marketingu. Byl jsem zvyklý prezentovat na lékařských prezentacích a sympoziích proti masivně silné konkurenci. Sekery jsou úplně jiný produkt než léky, jde o líbivou věc na zahradu, takže nemusím mít nastudované hodně odborné informace, ale zase je potřeba vytvářet příběh a show. Lidé se musí bavit.
Dost se mi taky hodila zkušenost z obchodu, kde musíš věřit produktu, se kterým jdeš na trh. Vědět o něm první poslední, abys byl uvěřitelný. Ten ‚drajv’ je strašně důležitý, buď ho máš, nebo nemáš, lidé to okamžitě poznají.
Co ses o sobě dozvěděl díky podnikání?
Že jsem netrpělivý. Potřebuji, aby bylo vše hned hotové, jinak jsem doma nervní na manželku a děti.
To jsi takový perfekcionista?
Spíš to bude tlakem na výsledek, protože potřebuji platit účty a mít stálost objednávek.
Mimochodem, jak vypadala první sekera na zakázku z dílny Peter’s Axes?
To byla lehce načervenalá vikingská sekera vyleštěná do lesku, podobná bradatici. Byla lehoučká, vážila kolem kila. Zákazník ji dostal v červeném koženém pouzdru a rád se chlubí, že má první kus z mé dílny. Respektive z kutlochu, tenkrát se o dílně ještě mluvit nedalo.
***
Na tvém Instagramu jsem viděl i dětské sekery. Není to nebezpečný dárek?
Jaký je rozdíl mezi sekerou a nožem? Problém přece není v nástroji, ale ve výchově. Když kluci a holky, kteří k tomu jsou vedení, tráví čas v lese objevováním, tak by měli umět se sekerou pracovat.
Souhlasím. Jak vlastně taková dětská sekera vypadá?
Má užší toporo, aby se kolem něj dobře sevřely dětské prstíky. Je lehčí a není ostrá jako břitva. To jsou jediné rozdíly. Spíš u nich jde o personalizaci, o barvu a nápis. Třeba teď dělám jednu s nápisem „Judo forever“.
Judo forever! Na sekyrce! To nemá chybu.
Náš zákazník, náš pán.
Tvá žena a kluci už mají své sekery?
No jasně. Syn si přál k čtvrtým narozeninám modrou sekeru s oranžovou nitkou. A manželka má ráda levanduli, tak dostala sekeru s levandulí.
Ocenila ji?
Jojo, sice s ní zatím nesekala, a asi ani nebude, ale líbí se jí.
A co s ní dělá, má ji vystavenou na nočním stolku?
Nemá, chvíli byla ve stojanu, ale potom, co jsme rozjeli stánkový prodej, jsem ji zabavil a vozím ji i s tou synovou na ukázku.
Takže jsi zabavil oba dva dárky. Stihla se s ní alespoň pochlubit holkám v práci?
Nene, ale ráda za ní byla. To je asi postižení každého, kdo něco vyrábí. Truhláři mají doma své postele, skláři zase sklenky, takže rodina sekerníka musí mít doma své sekery, to dá rozum.
***
Na začátku rozhovoru jsi zmínil, že jsi studoval materiály a postupy proto, aby sis byl jistý v kramflecích nejen v dílně, ale i před kritiky. Objevili se?
Jistě a nebylo jich málo.
Co se kolegům nelíbilo?
Když jsem renovoval staré české sekery a dával jim nové tvary, třeba vikingské nebo podle přání zákazníků a výsledky jsem následně prezentoval na sítích, objevovaly se komentáře – prezentuješ šrot a na šrotu se přiživuješ.
Šrot?
Pro někoho je těžké přijmout, že není potřeba vymýšlet nové věci. Někdy stačí ty staré jen oprášit a restaurovat a tím jim vdechnout nový život. Ale musí to být udělané do posledního detailu, aby jim nebylo co vytknout.
Bralo ti to nadšení?
Tak samozřejmě, že to zamrzí, protože do práce dáváš svůj čas a energii. Ale tyhle kritiky nemůžeš brát smrtelně vážně, většinou jsou to jen internetoví pisálci schovaní za anonymitu, od kterých se nemáš co naučit. Od respektovaného kováře bych si názor nebo kritiku k srdci vzal.
Dnes už máš v komunitě respekt?
Dnes už jo. I když pár pochybovačů a kovářů, kteří mnou opovrhují, by se pořád našlo. Z poslední doby mám takovou historku… Ne všem se líbilo, že mou sekeru dostal darem Petr Pavel. Jeden zákazník kvůli tomu chtěl vrátit týden starou sekeru. Napadlo by tě, že kus železa může vyvolat takové emoce?
***
Až ti bude šedesát, budeš ještě dělat sekery?
To asi ne, ale takhle dopředu nepřemýšlím. Prostě jsem si řekl, že to musím zkusit, že mě zajímá, jestli to zvládnu, jestli nějakým slušným způsobem uživím děti a manželku a jestli to bude mít odezvu. Kdybych zůstal v teple korporátu, který mi už stejně lezl krkem a jenom snil, jaké by to asi bylo, tak bych si to vyčítal. Není to samozřejmě zadarmo, finanční systém nám živnostníkům nejde úplně na ruku, ale zatím to jde.
K řemeslu tě přivedl tvůj táta. Byl by na tebe pyšný?
Doufám, že jo. Od malička mě učil dělat se dřevem a železem v dílně na chalupě. Občas tam ve dřevníku ještě najdu nějaké své pokusy o mačety a meče, takže už tenkrát jsem evidentně měl zájem o sečné a řezné zbraně. Díky těm svým dětským pokusům jsem tušil, že když nemůžu něco sehnat nebo si to koupit, nemusí být zas takový problém to vyrobit.
A tvoji kluci jsou na svého tátu pyšní?
Já myslím, že jo. Mají svoje zájmy, sportují, jeden hraje na bicí, druhý na kytaru, ale sekery, dílny a trhy jsou pro ně dobrodružství. Když jsme nevyhráli podnikatele roku, tak to obrečeli, bylo jim to hrozně líto. Mně zase bylo do breku z toho, že mám od nich takovou podporu.
Bylo pro tebe důležité tu cenu vyhrát?
Důležité… tak bych to asi neřekl. Spíš mě potěšilo, že si nás vybrala hejtmanka Středočeského kraje, která nás párkrát viděla na trzích. Že jsem nevyhrál, není podstatné, daleko cennější bylo poznání, že to děláme dobře, že se o nás ví, ale také, že máme celou cestu teprve před sebou. Určitě bylo motivační vidět, kolik kolem nás žije živnostníků, kteří se nebojí makat a mají zajímavé nápady. A také jsem na chvíli mohl vyměnit montérky za sako a kalhoty.
* Rozhovor s Petrem Pěchotou vznikal na konci roku 2023. Otázka, zda neplánuje udělat sekeru s portrétem Petra Pavla, jako by byla předzvěství: V únoru 2024 dostal prezident republiky Petr Pavel sekeru z dílny Peter’s Axes jako oficiální dar od hejtmanky Středočeského kraje Petry Peckové.