Napsal & fotil: Petr Toman
Kameny jsou plné otázek: Napadlo vás někdy, že dlažební kostky, po kterých se znaveni vedrem ploužíte v dalším historickém centru, se samy od sebe nenarodily? Že je musel někdo vysekat z neforemného kusu „šutru“ pěkně jednu po druhé? A kdo opracoval všechny ty kameny v soklech historických domů, zdech, hradbách, parapetech na zámcích a hradech…?
Takže nepřekvapí, že příběh Richarda Vondráška začal také otazníkem:
„Jak ten kámen vlastně vznikl?“
Bylo mu teprve osm let a jiskra zájmu o nerosty byly neuhasitelně vykřesána. Zahrada domku v Budilově na Šumavě, kde vyrůstal, se rychle plnila kameny různých velikostí, tvarů a vlastností. Jeho babička se smála, že zatímco jiní kluci nosí v batohu třešně ze sousedovic stromu, Ríša v něm tahá skálu.
O několik let později se u sousedů objevil pan Vojta. Kameník. Malý Richard fascinovaně sledoval, jak se kámen v rukách zkušeného mistra nechává krotit do tvarů, aby sokl pod barákem vypadal jaksepatří.
„To koukáš kluku, viď,“ houkl na něj sedmdesátiletý Jan Vojta dobrácky a vrazil mu do ruky paličku a majzlík: „Pojď si zkusit udělat dírku. Takhle se drží špičatý majzlík… vyostři ji… znovu… tady se to hýbe na dva plechy… teď si vezmi palici a prašti na to… user mu jí pořádně…“
Bylo mu teprve čtrnáct let, když Richard Vondrášek, dnes jeden z posledních tradičních kameníků, rozlomil svůj první kámen. Ručně.
„Od té doby nebylo cesty zpět.“
K panu Vojtovi chodil následujících sedm let do učení. Po škole, o víkendech, o prázdninách. Kdykoliv měl volnou chvíli, sedl na kolo a ujížděl za mistrem do Záhoří u Čkyně, aby o kamenech pochytil co nejvíce moudra a získal zkušenosti. V mistrově chaloupce se naučil leccos o historii, poznal kamenické nástroje i péči o ně – třeba jak ostřit majzlíky a dláta ve výhni, což je dnes už vzácná dovednost, protože tradiční nástroje se používají jen málokde. Nahradila je mechanizace.
Ríšovi se pan Vojta věnoval do svých jednaosmdesáti let. Byl spokojený, že má následovníka, že se mu podařilo své zkušenosti a řemeslo předat dál. Když zemřel, jeho učedník mu dal na hrob destičku z afrického kamene, do které vysekal věnování: „Od Ríši.“ Je tam prý dodnes.
Richarde, jaké vlastnosti by měl mít kameník?
Měl by umět naslouchat. Protože když pracujete na hřbitově, často k vám přicházejí lidé, které postihlo neštěstí. A potřebují se vypovídat.
Jeden pán mi nedávno popisoval, jak mu v náručí zemřela maminka. Stále se mu to připomíná, nebyl na to připravený, nemělo se to stát a není z toho ještě venku. Podobných příběhů slyším spoustu.
Takovou odpověď jsem nečekal, myslel jsem, že budete mluvit hlavně o trpělivosti.
To je druhá nejdůležitější vlastnost. Netrpělivých lidí je všude kolem spousta, ale spěch ke kamenictví nepatří. Tady záleží na každém detailu, protože když blbě seknete, už je to nafurt. Nepovedený nápis se nechá přebrousit, i když ho pak musíte udělat celý znovu, ale špatný sek v kameni už zůstane.
Říkáte o sobě, že jste tradiční kameník. Co si pod tím mám představit?
Dnešní kameníci se většinou zabývají strojním kamenictvím a výrobou pomníků, což znamená, že kameny řežou na pile a leští je. K tomu zaškolíte kdekoho, není to nic náročného. Ale kameníků, kteří mají staré řemeslné nástroje a hlavně s nimi umí – a chtějí – pracovat, tak takových už moc není.
Vy to ale s majzlíkem a palicí umíte docela obstojně.
To je základ, často opravuji původní nápisy na náhrobcích a tam není možné použít fólii a pískovačku a jméno vypískovat nově. Musíte dodržet původní postup, tedy vzít do ruky majzlík, paličku a navázat na styl předchozího kameníka.
Co dalšího má dnes tradiční kameník v portfoliu?
Většinou jde o opravy starých kamenných zdí, kapliček, soklů nebo pilířů. Často pracujeme tam, kam nemůže technika, nebo se její použití nehodí. Třeba když se rozhodnete rozšířit zahradu o deset metrů a chcete přitom zachovat původní ráz zdi, tak se obávám, že u běžného kameníka nepochodíte. Vy potřebujete někoho, kdo dokáže pokračovat v práci, kterou udělal kolega třeba před sto lety. Tedy ručně, s potřebnými nástroji a přístupem.
Z kamene se dnes asi už moc nestaví, nebo se mýlím?
Bohužel ne. Kyklopské zdivo nebo haklíkové sokly pod domy se prakticky nedělají. Před třiceti lety jsem dělal ve Čkyni sedmdesát metrů dlouhý sokl k baráku sám. Dva a půl měsíce v kuse, denně jsem zvládl opracovat kolem dvaceti kamenů. To vše je minulost. Pokud se dnes s kamenem ještě pracuje, tak většinou s „divočinou“, tedy normálními neopracovanými kameny z pole.
Ocení zákazníci ruční práci?
Jak kdo. Občas se někdo zastaví a podivuje se, že je možné udělat majzlíkem kouli, pingpongovou pálku, housku, dřevák… zatímco jiného zajímá jen výsledek. Asi největší zájem je o kamenná koryta nebo kamenné koule, ale dost nám to komplikuje Čína – nejsme schopni konkurovat jejich cenám.
Jací lidé mají o ručně opracovaný kámen zájem?
Tady na Šumavě to jsou většinou lufťáci, kteří mají vztah k historii a přírodě a nechtějí takovou tu strojovou dokonalost. Třeba teď budu dělat boží muka na jedné zahradě v Kašperských Horách jen paličkou a majzlíkem, protože pán si to tak přeje.
Jinak slušný zájem o ruční práci je v Německu, kde si řemesla hodně cení. Jezdím do Philippsreutu na historické a řemeslné trhy a tam na mě pravidelně čeká pán, jen aby si mohl něco koupit. Co tak vím, tak tradičních řemeslníků je tam taky jak šafránu.
Mimochodem, s kamenným modelem dřeváku jste získal i český rekord. Jak dlouho jste ho tesal?
Asi dvě hodiny.
Celý kámen–dřevák, který má čtvrt metru a váží osm kilo, jste dělal jen dvě hodiny?
Když víte jak říznout a uděláte si přípravu, není to tak hrozné. Ale třeba kovadlinu, která je v životní velikosti, tu jsem dělal pět hodin.
Nevím proč, ale já mám představu, že v kamenictví není o úrazy nouze.
Není to tak hrozné, naštěstí jsem zatím vždycky uskočil. Spíš vám kámen „nafackuje“ nebo se praštíte kladivem. Když jsem začínal, majznul jsem se do jednoho místa třikrát za den a potom jsem usínal s rukou ponořenou do vody s octem. To byly hodně kruté začátky. Jeden kolega říkal: „No to víš, začátky… to je nejdřív krev a až potom peníze.“
Co to znamená, že kámen „fackuje“?
Když z něj odlétávají odseky. Většinou se to stane, když se do něj mlátí palicí, což tedy dělám opravdu jen málokdy. Taková palice nesmí být plochá, ale vypoulená, říkáme jí „přetloukačka“ – od té létají odseky do strany a ne do obličeje.
A revma nebo bolesti kloubů? Přece se musejí ty neustálé otřesy na vašem těle nějak podepsat.
Nestrašte. Zatím nemám žádné problémy, ale pravda je, že je dobré o sebe pečovat. Pracujeme pořád venku, což je dobré na imunitu, k tomu studená sprcha, chodím do infrasauny a přes zimu jezdím už třiadvacet let plavat do bazénu.
Majzlík vám může ublížit, ale na druhou stranu sekat hodiny do kamene musí být skvělé mindfulness cvičení.
Tak to nevím co je.
Mindfulness je meditační cvičení na zklidnění mysli. Pomáhá lidem, kteří mají třeba syndrom vyhoření, aby zpomalili a našli v životě opět rovnováhu.
To já když měl nějaké problémy, tak jsem prostě vzal paličku a majzlík a sekal jsem. Přitom jsem přemýšlel, poslouchal rádio, tři hodiny uběhly jako nic a v hlavě bylo najednou čisto. Ruce tvoří, hlava odpočívá.
Kdyby si tento rozhovor přečetl nějaký vyčerpaný manažer, na kterého už nezabírá golf, může se u vás zastavit a rozbít si kámen?
To se zatím nestalo, ale určitě může. Řekl bych mu: „Hele, pojď, mám tady zrovna takový pěkný bloky, zkus si něco vysekat. A jak budeš sekat, třeba se o sobě něco dozvíš.“
Co jste se o sobě dozvěděl vy?
No, já když jsem po třech hodinách mlácení skončil, tak jsem se dozvěděl, že člověk má zůstat hlavně sám sebou. Protože i když vydělá nějaké peníze a je zabezpečený, tak je to jen na chvilku a ve stáří to může být všechno zase jinak. Takže proč bych si měl hrát na bůhvíco, když tady jen sekám kámen.
Nějakou krizí nebo pochybnostmi, zda jste na správné životní cestě, jste si neprošel?
To ani ne. I když se tomu někdy sám podivuji a říkám si, že už bych z toho měl být unavený, tak to za chvilku zas přejde. Stačí, aby se objevila nějaká zakázka, výzva, to se vám hned rozsvítí oči a chcete si vyzkoušet, jestli to zvládnete.
Víte co mě ale naštve? Když za mnou není vidět práce. To si pak večer říkám, no sakra, já dneska nic neudělal, to jsem tu byl úplně zbytečně. Potřebuji, aby byl každý můj den plně využitý.
Daří se vám to?
Většinou ano. To pak přijdu domů, něco zakousnu, dám si pivo a občas si zapálím doutník. Sednu si venku na lavičku a jsem spokojený, na mobilu si prohlížím svou práci, protože si ji dokumentuji, a hned vidím: tohle jsem mohl udělat líp, tak příště to udělám jinak. A těším se na to „příště“.
Není kameničina smutné řemeslo? Většina vaší práce je spojená s nebožtíky.
Takhle to nevnímám. Když přijdu na hřbitov, tak vidím jenom ten kámen, přemýšlím, jak bude vybroušený, jak náhrobek sestavím. Ale nad smrtí nepřemýšlím.
Za svůj život jste už určitě dělal náhrobek někomu, koho jste znal.
To ano, ale to vám taky nepřijde, nejsou v tom emoce. Spíš lituji pozůstalé. Já mám hlavně radost, že si mě vybrali, že to pro toho nebožtíka mohu udělat.
Ne, že bych to přivolával, ale už víte, kdo bude tesat váš náhrobek? Nebo jak bude vypadat?
Na začátku jsem měl sen, že si udělám nějaký zvláštní hrob. Trochu mě inspiroval jeden kněz, který se schválně nechal pohřbít tam, kde je velká frekvence lidí, aby po jeho hrobě šlapali.
Pak jsem měl období, kdy jsem uvažoval, že bych si udělal honosný hrob, ale to je také pryč. Nemá to cenu, za chvíli o vás lidé stejně nevědí, dneska se rychle zapomíná.
Takže kdybych si měl náhrobek udělat dnes, tak postaru: neleštěný a ručně osekaný majzlíkem.
Stále ještě renovujete kříže a boží muka v jižních Čechách?
Ano, třeba na Vimpersku jsem renovoval třiatřicet křížů, v Drhovli dalších pětadvacet. Jsou to zakázky od měst či obcí, ale také se ozývají soukromníci, kteří chtějí opravit kapličku nebo boží muka na svém pozemku. Renovuji i staré náhrobky, ale dostávají se ke mně také kameny ze starých zrušených hrobů.
Přijde mi to až jako filozofická otázka, vždyť náhrobní kámen byl udělaný pro konkrétního člověka – tak lze ho použít pro někoho jiného?
Stal se takový případ. Ještě za komunistů se na Knížecích Pláních zlikvidoval starý hřbitov, protože byl v hraničním pásmu. Nikdo nevěděl kam se co odvezlo, nicméně asi před pětadvaceti lety mi jeden známý říká: „Hele, u jezu jsou nějaké kameny, asi staré náhrobky, nehodily by se ti?“ Zajel jsem se tam podívat a jeden jsem si přitáhl na zahradu. Že jde o náhrobek z Knížecích Plání jsem se dozvěděl asi o deset let později od jednoho starého cestáře, který u té likvidace byl.
Po pětadvaceti letech se u mě objevila nějaká dáma, že by potřebovala kámen, na který by chtěla dát destičku jako vzpomínku na svého otce. A vybrala si zrovna tenhle a říká: „Tatínek žil na Knížecích Pláních a já bych moc ráda tenhle kámen, nevím proč se mi tak líbí, dostala s jeho jménem na ten hřbitov.“
Takže tenhle dioritový náhrobek se vsazenou světlou mramorovou destičkou se opravdu vrátil tam, kde původně stál. I když tedy s jiným jménem.
Z toho trochu mrazí. Ona ale ta mystika k práci se starými hroby nebo symboly asi patří, ne?
No, stává se, že opravuji někde boží muka nebo kříž a přijdou ke mně starší lidé a říkají: „Heleďte, a víte vy co se tady stalo?“ A vyprávějí, že na tom místě přejeli holčičku, což bylo třeba nedaleko Strakonic, nebo někoho přepadli, zavraždili, přejeli povozem. Nic moc veselého, kříže se většinou stavěly buď na místech neštěstí, nebo aby neštěstí odnesly od domu. Takže se při práci ještě leccos dozvím.
Dnešní trhy se neobejdou bez stánků se šperky z kamenů, které si přisvojují až magickou a léčebnou moc. Není to spíš obsese a dobrý marketing?
Já si myslím, že na tom něco bude. Moji kamarádku bolelo rameno, už nevěděla co s tím, tak si ode mě jeden kámen vzala a nosila ho jako přívěsek na krku. A on jí tu bolest skutečně odebral.
Jak víte, že za uzdravením stál ten kámen?
Prasknul. Normálně prasknul, zmizel někde v odpadu (protože se to stalo v koupelně) a rameno ji přestalo bolet. Takže úplně na lehkou váhu bych to nebral. Indiáni používali tyrkys jako strážce těla. Když se blížilo nějaké nebezpečí, zbarvil se do fialova. Schválně jsem si ho pořídil a když na mě šla chřipka, věřte nebo ne, tak zfialověl.
Bylo to jeho magickou mocí, nebo spíš fyzikálními vlastnostmi?
Konkrétně tyrkys je háklivý na lidský pot a zřejmě tak reaguje na ph. Takže to bude těmi vlastnostmi.
Kámen vznikl působením obrovských sil, které ho stvořily z lávy. Má tu energii v sobě ukrytou?
Má. Ale musí se čistit.
Čistit?
Říká se, že staří Keltové předávali do kamenů své zlo. A když je naplnili, tak místo opustili. Já si tedy myslím, že z těch kamenů spíš čerpali energii, a když ji vyčerpali, tak šli zase dál.
Má se člověk od kamenů co učit?
Určitě ano. Kámen je kámen, ten zůstává stále svůj. Jak říkal pan Vojta, musíte se s ním skamarádit, protože má duši. Když ho nebudete respektovat, nic s ním neuděláte.
Jak si mám představit respekt ke kamenu?
Potřebujete se s ním sžít. Obejít ho, pozorovat, obejmout. Na začátku mi trvalo celý den, než jsem poznal, jak ho mám „krájet“. Když do něj budete bezmyšlenkovitě bouchat palicí, budou jen lítat štěpiny, ale dovnitř se nedostanete.
Jaký kámen máte nejraději?
Všechny. Je jich ohromné množství a abych specifikoval nějaký konkrétní, to ne. Teď se k nám vozí hodně kamenů z Číny, Afriky, Pákistánu, tak máme pořád co poznávat.
K čemu je dobré do Čech přivézt kus skály přes půlku planety?
Pořád ještě vyjde levněji. Neplatí už to stoprocentně, ale ze začátku se sem dostávaly kamenné desky za cenu, za kterou je v Evropě nebylo možné koupit. Kvalita ale nebyla vždy ideální, hodně nasakovaly vodu. Zatím drží, ale co udělají za pár let?
Kámen saje vodu?
Ano, každý kámen saje vodu, některý víc, některý míň. Je to jeho vlastnost. Proto jsou staré baráky vlhké a chladné.
Pokud seberu odvahu a budu chtít nějaký kus skály rozseknout, co o ní potřebuji vědět?
Musíte znát její léta.
Něco jako letokruhy?
Ano, ale ani za hodinu vám nevysvětlím jak na to. To vyžaduje opravdu velikou praxi.
Dobře, tak jak poznáte kam klepat, aby se kámen rozlomil? Dovnitř přece nevidíte.
To nevidíte. Máte kámen, který vás navede a říkáte si, že to bude v pohodě, jenže on se vám v polovině najednou „vyhne“ (pozn. nerozpůlí se přesně napůl, ale udělá oblouček, podobně jako sukovité dřevo pozn. red.). Zkušenosti jsou tedy zásadní, ale stejně je to pořád odhadování. Když se ulomí a „trhne hladce“, tak je to zasloužená paráda.
Nějaká univerzální poučka na to neexistuje?
Na učilišti se učí, že si máte namočit prst do vody a přejet jím po kameni. A kde na něm zanechá šupiny, tak tam jsou léta. Nevím jestli se tomu dá věřit, nezkoušel jsem to. Já spoléhám na svou praxi.
Dobře a když už tedy odhadnete správné místo, tak bušíte do majzlíku dokud balvan nepraskne?
Ale vůbec. To by se nic nestalo. Musíte si nadělat dírky, takové kapsičky zhruba tři krát pět centimetrů, které se pak vyloží plechovými destičkami; ideálně udělanými ze staré plechové lopaty, protože ty – na rozdíl od moderních zinkových – něco vydrží. A pak jdete a podle zvuku boucháte na ty klínky.
Na začátku vaší profesní cesty stál jeden zkušený starý řemeslník, který vám předal své znalosti. Vychováváte si už svého následovníka?
Před dvěma měsíci u mě začal pracovat můj syn, tak uvidíme, jestli vydrží. Musím to zaklepat, ale zdá se, že ho to začíná bavit. Už vysekal i jména na náhrobní kámen, z toho jsme měli oba radost.
Syn bude pokračovat v díle svého otce?
V zahraničí je běžné, že se řemeslo předává z otce na syna. Měl bych z toho radost, ale nepředbíhejme.
Nikdo jiný zájem neprojevil?
Bohužel ne. Před několika lety jsem jezdil přednášet do Prahy na učiliště, kde byl skvělý ředitel Drahoš, který chtěl otevřít obor kameník. Jenže první rok se přihlásil jeden student, druhý dva a třetí zase jeden, tak to za několik let zavřeli. Nebyl zájem. Pamatuji si jak mi Drahoš říkal: „Hlavně jim neukazuj nějakou dřinu.“
Je kameničina dřina?
Možná tak vypadá, ale proč bychom se dřeli víc, než je nutné? Není umění dávat velké rány, až to kolem lítá. Pan Vojta byl hubený, šlachovitý, ale ve svých čtyřiasedmdesáti letech dokázal rozbít neuvěřitelné kameny. Nemlátil do nich, on se s nimi mazlil. Ťukal, ťukal, najednou lup, kámen se rozskočil a bylo to.
Občas ale taháte pěkně těžké kusy a s těmi hýbat jednoduché asi nebude.
Když pochopíte fyziku páky, tak ve dvou lidech můžete manipulovat i s velkými půltunovými deskami na hrobech. Do toho se jinak kameníci moc nehrnou, protože je to složité na dopravu a manipulaci a ne všude můžete použít jeřáb a těžkou techniku – pak vám nezbyde než ta páka.
Mám pocit, že celým našim povídáním se táhne taková nit smutku a definitivy, což ke kamenictví asi patří. Neznáte nějakou vtipnou historku, abychom to odlehčili?
Ale jo. Jeden kameník začal sekat nápis na náhrobek dříve, než si nakreslil rozpaly mezi písmeny. Jenže jak to sekal od oka, tak mu to nevyšlo a nápis Škopková se nevešel. Tenhle kameník ale nezazmatkoval a klidně pokračoval do boku.
Jak nevyšlo, copak on vytesal na náhrobek příjmení nebožtíka za roh?
Jo, fakt to udělal z boku. Škopková najednou nebyla Škopková, ale Škopk–ová.
Mezitím přišli ti lidé, pro které to dělal, a říkají mu: „No co to jako je, vždyť tam nemáte celé příjmení!“ – „Jak to že ne, zbytek máte za rohem.“
To trochu zní jak městská legenda…
A taky se stalo v Praze, že se nějaká paní chtěla pomstít svému vedoucímu ve fabrice. Zjistila si, na jaký hrob chodí, a domluvila se s kameníkem, aby na ten hrob vysekal jméno a příjmení toho vedoucího. Stálo ji to kolem dvou tisíc korun. Ta její pomsta se nakonec ale obrátila proti kameníkovi, který ty nápisy musel na vlastní náklady přebrousit a vysekat znovu.
Myslíte, že by na vás byl pan Vojta pyšný?
Já myslím, že jo. On byl za mě rád, řekl bych, že se tím i chlubil, že se mu dařilo řemeslo někomu předat. Když za ním po revoluci přišli, aby je naučil sekat kamenná koryta, protože se dobře prodávala do Německa, tak se začal smát: „Víte co, běžte radši za Ríšou.“
Vzpomínáte na něj často?
To víte, že jo. A moc rád. Vždyť byl jako můj druhý táta a byla s ním sranda. Třeba se mu hrozně líbilo slovo „vole“. Říkal, že je prý mezi mladými moderní a oblíbené, tak ho používal. Pamatuji si, že když jsem rozlomil ten svůj první kámen, pochválil mě: „To čumíš, ty vole kluku, viď.“
Na začátku jste říkal, že při lámání prvního kamene na vás houknul: „User mu jí.“
Ano, slyším to jako by to bylo dnes: „User mu jí.“ A když jsem mu ji pořádně „usral“ a kámen prasknul, tak Vojtovi svítily oči: „To čumíš, ty vole kluku, viď.“
Richarde, lásku ke kamenům jste v sobě objevil, když vám bylo osm. Tedy před dvaačtyřiceti lety. Opravdu vás to řemeslo celou dobu baví?
Budete se divit, ale jo.
Nebudu. Já to na vás vidím. A to je krásný.
***
Pozn. Dlažební kostky se už pár let ručně nedělají. Dřinu a fortel nahradila mechanizace, dnes se dělají pomocí „páskovačky“. A pokud by vás zajímalo, kolik takových kostek dokázal zkušený kameník paličkou a majzlíkem za den vyrobit, tak jich bylo kolem čtyřiceti.
