Já patřím do oboru snů a blbých nápadů

Napsal & fotil: Petr Toman

S Jirkou se známe pár let. Setkali jsme se na projektu Hydronaut, což je unikátní hlubinná vědecká laboratoř, kterou třináct let svařoval. Spálil na ní jeden a půl tuny svařovacího drátu což to je prý taková „kopička drátu“, kterou už asi nikdy nepřekoná. Když jsme spolu mluvili na diktafon poprvé, filozofoval o tom, že každý chlap by měl vyslyšet svou mužskou výzvu a alespoň jednou udělat to, co ho baví a na co nejde říct ne.

Krom svařené ponorky, která nejen že se nepotopila, ale také v ní padl český rekord v délce pobytu člověka pod vodou, považuje Jirka (zvaný Plejbič) za svou mužskou výzvu předávání zkušeností. Aby svůj vnitřní hlas uspokojil, začal před čtyřmi lety budovat s partou kamarádů v útrobách bývalého zimního stadionu Štvanice kovo dílnu. 

Respektive „kovosdílnu“, protože jak už zaznělo, Jirkovi jde především o předávání řemesla.

Pokud jste někdy byli v kotelně, tak jistě víte, že dovnitř je moudré jít ve starých hadrech a farmářkách. Představte si temný prostor několika místností, do kterých se schází po „opravdu běsných“ schodech a kam nikdy nedopadne sluneční paprsek. Tuny železného haraburdí, traverz, trubek, brusných kotoučů, desítky torz bicyklů, dráty, kladiva, dávno nefunkční kotle. Metalový chaos kterému jako velín kraluje červeně osvětlený bar. 

Bicí souprava a kytarový zesilovač už nepřekvapí. V kotelně zvané Kovosdílna se totiž nevytváří pouze industriální „umčo“, ale také pořádají koncerty a různé performance. Šmrncnuté urbexem, který ke svařování patří.

Tomu všemu kraluje padesátník Plejbič. O Štvanici mluví s nostalgií jako o mauzoleu a pohřebišti českého hokeje, neb v mládí na místním ledu ztupil nejedny brusle, takže o tom musí něco vědět. Pražský ostrov mu přirostl k srdci, z rukávu sype jeho historii a upozorňuje, kde všude se nachází industriální sochy “slepené” ze železa, šroubů a drátů, které skvěle zapadají do místního genia loci – “malého Berlína” uprostřed Prahy.

A jak se Jirka Valášek dostal k svařování? Vcelku raritně. Měl svářečskou firmu ve které se staral o papíry a kšeftíky, byl „pan šéfík“ a ke svářečům se choval neuctivě. A to jen proto, že o svařování nevěděl vůbec nic, což je mimochodem dost častý nešvar (ta neuctivost k svářečům). Nicméně jednou se hecnul, vzal do ruky elektrody, na hlavu svářečskou kuklu a když se poprvé podíval „do slunce“, zjistil, že není cesty zpět. Že do kanclu a za psací stůl se rozhodně nevrátí.

A tak svařil ponorku.

Kotelna na Štvanici je už tvá čtvrtá kotelna probuzená k životu. Co tě na tom prostředí šmíru, trubek a kotlů tak přitahuje? 

V kotelně začínal kdejaký disident. Akorát, že oni se tam flákali a my tady makáme. Jsou to ta nejlepší místa, máš tady klid a nikdo ti sem neleze. Jsi prostě kotelník, divnochlap. Já patřím do oboru snů a blbých nápadů a ty se tady realizují jedna báseň.

Pravdou je, že schody k tobě dolů do podzemí, které připomínají volný pád více než schody, jsou zřejmě dobré síto na lidi. Moc jich sem asi nepřijde.

Vypadá to tady jako železný squat, viď? Ale my jsme svářeči, jsme zvyklí na různé díry, na lodě a konstrukce, válíme se po zemi ve špíně, takže tady je to pro nás vlastně luxus. Baví mě takovým zapadlým místům vdechovat nový život, je radost vidět, jak ožívají, jak do nich přicházejí lidé a začínají se tam dít věci: hele, já bych si chtěl udělat tohle, já potřebuji studentskou práci k maturitě, vznikají tady rekvizity pro divadla nebo diplomové práce na akademii. Žije to tu.

Kotelnu označuješ jako „kovosdílnu“. V čem spočívá to sdílení?

My jsme svářeči, přes den děláme klasiku, ale po práci se chceme bavit. A taky to naše řemeslo předávat dál. Chodí nám sem pomáhat studenti, na tu horu železa nemůžeš přeci jen zůstat sám, a my jim to splácíme tak, že za jejich pomoc a práci pro ateliér jim ukazujeme řemeslo. Učí se u nás dělat s nářadím, svařovat, chápat možnosti materiálu a když jsou šikovnější, tak projdou základním kurzem. Sdílíme s nimi své zkušenosti, předáváme řemeslo. Ukazujeme lidem, že se nemusí bát. 

Jak fungují kurzy, které na Štvanici pořádáte?

Proces je takový, že se nejprve učíš svařovat, pak s námi jezdíš, pomáháš nám a nasáváš řemeslo. Když ti to jde, začneš mít svoje zakázky pro kámoše a když se tím chceš živit, uděláš si živnostenský list. To jsi pak vítěz, prošel jsi naším kurzem a filozofií, kterou v kovosdílně razíme.

Jak je finančně náročné udržet takový prostor při životě?

My jsme nenároční, ale na nájem a energie si musíme vydělat. Snažím se to držet finančně vyrovnané, což znamená, abychom nemuseli sahat do vlastní prkenice.

Lidé u nás platí materiál a provozní věci jako jsou energie, ale za lektorování neplatí nic. To bartrujeme. 

Takže když k nám přijdeš, první kurz si zaplatíš. Tím se odfiltrují ti, kteří mají skutečný zájem od těch druhých. Studenti mají vše za polovic, to je základ, chceme je podporovat. Na oplátku s námi jedou na zakázky nebo nám pomáhají s provozem.

Co tady v kotelně vlastně vzniká?

U nás se fantazii meze nekladou. Akorát tedy odmítám inspiraci Hollywoodem, přeci nechceš mít doma Star Trek, ten není náš, tady si máš vyrobit něco svého, co vidíš jenom ty a tvá fantazie. Jestli v tom budeš mít trochu predátora je tvoje věc. Já mám rád originalitu a tu podpořím vždycky.

Říkáš, že jste spíš ateliér než dílna. Jací lidí si najdou cestu do svářečského ateliéru?

Nejčastěji studenti a studentky vysokých uměleckých škol. Osobně si myslím, že to jsou ti nejlepší řemeslníci, takoví ti klasický fachmani se u nás moc nechytají. 

Já mám nejradši chlapy v našem věku, kteří přijdou s tím, že se doma po nich chce vyrobit židličku: ‚Nemohl bych si jí u vás svařit?‘ Přesně o tom je princip „kovosdílny“, že když nemáš dílnu, garáž nebo dědu, který tě to naučí a potřebuješ něco svařit nebo se to naučit, tak přijdeš k nám. Ono to přeci jen není dobré dělat doma, jak jsem zjistil, a taky je dobrý mít svůj kutloušek, kam si chodíš dělat své mužské věci.

Nač potřebují umělci, respektive studenti výtvarných škol, umět svařovat?

Když jsi sochař a máš nějakou představu, ale nevíš jak jí realizovat, tak musíš hledat řemeslníka, který ji pro tebe dokáže udělat. Ale když chceš dělat fakt pořádný umění, tak musíš počítat s tím, že druhý ruce to nikdy neudělají tak přesně jak potřebuješ. Nezbyde ti nic jiného, než se naučit svařovat. 

Je u vás možné získat výuční list nebo nějaký papír, který opravňuje pracovat jako svářeč?

Ne to ne, na to nemáme vybavení ani certifikaci ani ambice. K nám studenti přijdou, protože je svařování zajímá, potřebují ho pro svoje projekty nebo si ho chtějí zkusit a třeba i naučit. Čichnou si k řemeslu a hlavně – a to zdůrazňuji – získají praxi; když se chtějí svařováním živit, tak je pro ně praxe nedocenitelná. My jim nedáme papíry, ale naučíme je svařovat, respektive je minimálně naučíme základy. Protože u nás se nedělá nic do šuplíku, ale rovnou v ostré akci. Bereme žáky sebou na zakázky, všechno si zkusí a zažijí v reálu, žádné rukavičky a teoretizování.

Je těžké naučit se svářečské řemeslo?

Vlastně jsem tady neměl nikoho, koho bych to nenaučil. Lidé jsou různě šikovní, od vyslovených talentů jako je třeba Bětka, která vystudovala UMPRU a dneska se živí svařováním pro Českou televizi, po „netalenty“, kteří nepochopí o co jde ať se snaží sebevíc. Ale stejně to nevzdají.

Vzpomeneš si na nějakého výrazného „netalenta“?

Jeden známý baskytarista mi sem poslal syna. Že je mu kolem dvaceti let, hledá se a neví co se sebou. Absolvoval s námi jeden kurz a – zcela upřímně – byl to takový ten absolvent, kterému chceš na konci říct: ‚Kámo, ty radši dělej něco jiného‘. Nerozuměl tomu, nešlo mu to. To prostě vidíš, že ten člověk vůbec neví co dělá. 

Jeho tátovi jsem samozřejmě nikdy neřekl, že by měl kluk dělat něco jiného, a dobře jsem udělal! Protože po dvou letech jsem se s ním potkal a ptám se: ‚Tak co ten tvůj kluk, Láďo, co dělá? No co by dělal, svařuje. Jak svařuje, co svařuje?! No svařuje motorky v motocentru.‚ 

To jsem zíral, na to bych neměl odvahu ani dneska!

A má ten příběh happyend?

Po dvou měsících jsem kluka potkal: ‚Táta mi říkal, že svařuješ motorky!‘ On se culil, no já to konečně pochopil, konečně chápu jak to teče. Po pár letech s tím ale praštil. 

Takže urputnost a vytrvalost jsou pro svářeče zásadní vlastnosti?

Přidej trpělivost. Musíš se umět zastavit, odfiltrovat vše mimo svár a soustředit se. Jakmile zažehneš oblouk, svět kolem tebe mizí.

To zní jako skvělé mindfullnes cvičení.

Co to je? 

Cvičení pozornosti. Populární psychologická technika, která se doporučuje třeba při syndromu vyhoření.

Aha. Dřív nám sem kromě studentů chodili bankéři, právníci, ale dneska jsou to hlavně ajťáci. Tedy já nevím jestli jsou to přímo ajťáci, říkám tak každému kdo se živí mačkáním enteru. Jsou vyhořelý na troud. Je to z nich cítit. Když se jich zeptáš na práci, tak vzdychnou „hmmm“ a nic neřeknou. Ale dobrý je, že dva z nich se svou prací sekli, myslím že dělali v PR a odešli „to bouchat“ do nějaké designové dílny.

Proč je to „dobrý“?

Protože jsou tam spokojení a jsou v klidu. Neprotrápí se životem. To je na svařování dobré, že se musíš umět soustředit. Nemohou se ti klepat pazourky, no řekni mi, kolik lidí dneska umí dvě hodiny vydržet u jedné činnosti? Soustředíš se a nemáš čas myslet na blbosti.

Opravdu tedy existují lidé, kteří obrátí o sto osmdesát stupňů svůj život, vymění kancl za montérky a jsou šťastní? 

Měli jsme tady i profesora filozofie z Karlovky, osmačtyřicet mu bylo. Ten přišel s tím, že v práci úplně vyhořel, že se na to chce vykašlat a že si našel místo někde na vesnici. Že by tam mohl v JZD svařovat a jestli bychom ho to nenaučili. Takže kompletně obrátil svůj život. To je hezký příběh, ne?

A je dnes spokojený? 

To nevím přesně, mám pocit, že si to potom trochu rozmyslel, když zjistil, že svařování je o špíně a válení se bordelu, že to není nic pohodlného. Mimochodem, jeho kolega si ke mě chodil přivydělávat, svařování ho tedy moc nebralo, tak tahal co bylo potřeba, stěhoval, budoval. Makal rukama.

Měl to jako relax?

To ani ne, potřeboval peníze. Sice přednášel na nejstarší univerzitě v Evropě, ale zdá se, že tam třou bídu s nouzí.

Zmiňoval jsi Bětku, tedy Alžbětu Kešnerovou, kterou jsem poznal, když ti pomáhala svařovat Hydronauta. Je běžné, že svařování zajímá i děvčata a ženy?

Tak to je zajímavé, protože já tady mám převahu holek. Nevím, co je na tom přitahuje, ale je to tak. To mi sem přišly divadelnice, že potřebují něco vytvořit pro představení. Já pro divadla dělám rád, ovšem někdy jsou jejich požadavky „běsný“. A mě se povedlo ty holky donutit, aby si to udělaly samy. Holky jsou odvážný.

Pro děti, které mají povolenu špínu, nebojí se čertů a netrpí klaustrofobií, to v kotelně musí být ráj.

No jasně, milují to tady. Prostředí, ale taky to, že je učíme řemeslo formou kreace. Vysypeme na stůl hromadu šrotu a různých vzácností a něco z toho složte. Vyskládají si to na desce, pak přijde učitel a naučí je to „slepit“. U nás se neučí „vyšívat housenku“, tedy to klasické svařování aby něco drželo, my svařování používám jako prostředek, který umožňuje tvořit. Dětem otevíráme oči, zjistí rozsah materiálu a co si s ním mohou dovolit a pak je to už na nich. Děláme spíš umčo.  

Ještě ti řeknu tohle: chtěl jsem dělat s dětmi z dětských domovů. Ve věku rok předtím, než je vykopnou. Aby se něco naučily a neskončily na ulici jako smažky, protože netuší co se sebou. Svařování by jim dalo práci i bydlení, protože když se řemeslo dobře naučíš a jedeš někam na montáže, dostaneš ubytování a královsky zaplaceno. A když jsi na začátku netáhlo a nejde ti to, tak si vyděláš sice almužnu, ale to bydlení ti zaměstnavatel zajistí. 

To se mi líbí. Podařilo se ti to zrealizovat?

No právě že ne. Nemám ty správné kontakty. Jestli to čte někdo, kdo to může ovlivnit, ať se mi ozve. U nás by děcka získala praxi a díky ní budou mít po vyučení okamžitě práci. O důležitosti praxe jsme se už bavili. 

Jak dlouho trvá, než se u vás člověk naučí něco jednoduchého svařit?

Osm hodin. Za osm hodin se naučíš dělat právě tu jednoduchou židličku. To neznamená, že se naučíš svářet, ale uvidíš ten proces a zjistíš, co si můžeš vyrobit. 

Jak dlouho s vámi lidé zůstávají?

Buď jsou to rychlokvašky, kteří s námi jsou tak tři měsíce a pak si jdou vlastní cestou, nebo jsou stálice. A ti se vracejí pořád.

Naše parta je pět lektorů, dva slévači a čtyři svářeči. Točí se tu kolem dvaceti lidí. Hodně to záleží na období, když je kolem maturit, tak študáci nechodí, protože se učí anebo paří a rozjede se to zase až přes prázdniny, protože se nudí. Už jsem tu zažil i hádku o svářečku.

Kolik podobných ateliérů svařování znáš?

Neznám žádný. Něco podobného provozoval v Holešovicích a pak v Hloubětíne jeden Američan, ale buď to zavřel nebo zkrachoval, to nevím. On to jel ve velkém stylu, měl tam hromadu strojů, aby si u něj mohli lidé leccos udělat, což tedy my nemáme, ale asi to připálil.
Existuje ještě dílna Ponk, ale ti kluci jsou zaměření spíš na truhlařinu. Naše kotelnička je asi jediná. 

Jaká je vlastně filozofie „kovosdílny“?  

Přivádět lidi k řemeslu. Mám takovou filozofii, že když něco umíš, a já si tedy o sobě nemyslím že to nějak extra umím, tak by jsi to měl naučit dalších sedm lidí. Nepatřím mezi lidi, kteří si zkušenosti vezmou do hrobu, nebo budou rejžovat, zlatit a počítat na prachy. Potřebuji následovníky. 

Proč zrovna sedm?
To nevím, prostě jsem to slyšel. Má to asi okultní význam, ale nepitval jsem se v tom. Ty šíříš příběh, já šířím ruce. To je pro mě důležité.

Proč se má někdo učit svařovat?

Vždycky je potřeba si něco přivařit, je to takový český fetiš. Svařuje se úplně všechno na světě. Železo je nejlevnější, nejdostupnější materiál na planetě, lehce opracovatelné, nechá se kombinovat, takže je neustále potřeba něco slepit. Ale svářečů je fakt málo.

Slepit?

Jasně, my jsme jenom lepiči, kteří slepují kusy železa k sobě podle toho, jak nám někdo řekne nebo podle toho jak řekneme my. Každopádně doba železná ještě neskončila, ta potrvá. Titan je super, ale chceš mít titanový lžičky?

To mě zatím nenapadlo.

Prostě železo je super. Černota, žádné nerezy. Miluji smrad železa

Proč je svářečů málo?

To mi řekni. 

Třeba to není dobře placená práce.

Nesouhlasím. Když už něco umíš, tak je to velmi slušně placená práce. 

Baví tě ještě svařovat? 

Pořád, pořád. Líbí se mi, když železo hoří, když zažehneš oblouk, koukneš se do slunce a „hezky si to vodíš“. Je hezké poslouchat to praskání. A také mám rád ten proces tvoření a vzniku, to je ta dobrodružná cesta.

Říkal jsi mi, že ke svařování patří svoboda. Jak to souvisí?

Měl jsi někdy šéfa?

Jasně, několik.

Takže znáš takového toho šéfa, který ti stojí za zadkem a prudí: děláš to pomalu, už to máš, jakto že to ještě nemáš, proč to děláš takhle… Deset lidí, deset názorů. Kdežto u nás je výhoda, že prostě jen zvedneš kuklu a řekneš: ‚Tady to máš, ukaž mi jak na to‘.

A nenaběhnul jsi si někdy?

Jasně, že jo. Vyskakoval jsem si, šéfík to vzal do ruky a nahulil to tam tak rychle a dobře, že jsem si to ani nestačil prohlédnout (pozn. Jirka Valášek doslova řekl: „Nalil tam housenku jak hovado a bylo vymalováno“). Takže pak bylo: ‚Ano, pane generále, máte pravdu, udělám jak pravíte‘.

Podařilo se ti někdy něco „podělat“?

No jéje! Ale svařování má výhodu, že když něco poděláš, tak to vybrousíš a můžeš to udělat znovu. V tom je železo skvělé, je to poslušný materiál. To kluci truhlářský jsou na tom hůř.
Takový poslední zásek jsem měl s jedním studentem, který svařoval žebřík pro shoz sudů s pivem. Nainstalovali to, hodili na něj stokilovou bečku a celé se to zlomilo. Normálně máme vyzkoušené, že jeden „heft“ udrží tunu, tak nevím co tam bylo blbě, ale evidentně to bylo blbě pořádně. 

Mimochodem to byl druhý žák, kterému jsem chtěl říct, aby už nikdy nesvařoval.

A poslechl tě?

Kdepak. Je to takový nezmar, který se to chce naučit za každou cenu. Ono mu to sice nejde, ale je rozhodnutý, že to prostě předře.

Takže další důležitá vlastnost je zarputilost.

Zarputilost je to nejlepší, co tě může potkat, jinak to vzdáš. Deset let jenom potkáváš překážky proč něco nejde, během dalších deseti let se ti už občas něco povede a po dvaceti letech začneš chápat co a jak funguje. Tedy my se teď bavíme o pestrosti a rozmanitosti, ne o tom, že dvacet let vaříš jednu věc.

Mimochodem, co svářečská nemoc? O úrazy asi nebude nouze.

Klasická nemoc svářečů je špona v oku. Hrozná věc. Tisíckrát si nasadíš ochranné brýle, když potřebuješ něco přebrousit, pak jednou zapomeneš a už se vezeš na Bulovku na oční. 

Ale stane se ti to i s brýlemi, nevím jak to dělá, ale ta špona, ta jiskřička, si občas najde cestu i pod brýle. 

Co jiskry a tekoucí železo? 

A pak jsou tu legendární kuličky. Kulička ušní ti skočí do ucha a ty jen čekáš, jestli ti propálí bubínek. Stává se to tak třikrát za rok. 

Další je kulička kulčáková. Ta si nějak najde cestu, vlítne ti pod blůzu a zastaví se v pupíku. Tam začne pálit a jak se jí snažíš vyklepat, skutálí se do trenek, kalhot a skončí v botě. Nevěřil by jsi, jak dlouho trvá sundat botu. Zažil jsem jí dvakrát za život a víckrát o to nestojím. To je taková daň za naši robotu.

Máte nějaký svářečský rituál?

Máme svářecí pozdrav, což je to první, co se u nás naučíš.
(pozn. Jirka Valášek zkušeným rifem zaklapl svářečskou kuklu, tedy pozdravil.)

Vzpomeneš si na nějaký příběh, který by vystihoval „kovosdílnu“, tedy to o co se tady už čtyři roky snažíte? 

Jednou sem přilítnul kluk, že má za tři hodiny klauzurní výstavu a že nemá nic svařeného, nicméně že má boží nápad. Vybral si hromadu divných plechů, nakrájel je autogenem, já mu ukázal co a jak se svářečkou a on vařil, vařil, pak s tím seknul, že má hotovo a mazal do té galerie. 

Druhý den mi poslal zprávu, že má třicet tisíc a že by koupil nějakou svářečku. Představ si, že ještě ten den od něj někdo jeho výtvor koupil. To jsou momenty, který člověka naplní a všechno to naše snažení tady mi pak dává smysl.

Kde by jsi chtěl mít svou „kovosdílnu“ v kotelně za pět let? 

Pořád tady na Štvanici. V mauzoleu českého hokeje. Když ten stadion zbořili, jezdil jsem kolem v tramvaji se zavřenýma očima. Nechtěl jsem tu díru vidět. Teď do ní pomáhám vrátit život.

Tou otázkou jsem měl na mysli vizi do budoucna. 

Jediná moje vize je plná dílna. Chceš mít plnou dílnu. Vždycky mi dělá radost, když vidím, jak si kluci odnáší co vyrobili. Kolikrát mi to nechtějí ani ukázat, dovaří, ještě se z toho kouří, schovají si to pod mikinu a peláší pryč. ‚Tak mi to alespoň vyfoťte, ať vím jak jste šikovní‘, hulákám na ně a oni se culí, ‚no jasně strejdo, pošleme‘. Co myslíš, kolik těch fotek mám?

Stovky, nebo žádnou.

Kápnul jsi na to.