Daniel Plavecký (37) Rodák z pražských Vysočan. Pochází z rodiny uměleckého kováře a televizní kostymérky, takže k uměleckému řemeslu měl vždy blízko. Vystudoval knihkupectví. Snaží se obnovit tradici ručně psaných cedulí a o písmomalířského řemesla.

Více o Danielovi na jeho webu nebo Instagramu

Napsal & fotil: Petr Toman

Studio Plavečky najdete pár metrů od kultovního pražského kina Oko. Bloudit nebudete, jakmile projdete vraty do vnitrobloku letenských činžáků, modrý nápis Československé aerolinie roztažený přes fasádu patrové budovy nepřehlédnete.

Ještě je třeba vyběhnout schody do patra a otevřít dveře: v úzké nudli s jedním oknem se ukrývá kreativní ráj nacpaný až po strop knihami o designu, různými štětci a plechovkami barev, plakáty, cedulemi a nástroji, které většinou vidíte poprvé v životě.

Vládne tady půvabný chaos, což je pochopitelné, nejsme ve vyšňořeném karlínském startupu, ale v dílně prosycené řemeslem: cákance barev, odřezky papírů a folií, skicáře, pravítka, desítky magnetofonových kazet… Jakoby tady čas neukrajovaly displeje chytrých hodinek a mobilů, ale staré dobré přesýpací hodiny.

Známé letenské kino Oko pojí s Danielem Plaveckým víc než jen pár metrů vzdálenosti. Potkal v něm svou ženu Terezu („ano“ si řekli přímo v kinosále) a osobně poznal skoro celou Letenskou partu („od starosty po zametače ulic“), pro příběh o renesanci písmomalířství je podstatných osm let, které strávil v místní kavárně. Ne jako štamgast, ale za barem.

Jeho práce obnášela, mimo jiné, malování reklamních cedulí a poutačů lákajících k návštěvě baru a kavárny. „Hrál jsem si s tím a zkoušel, co zvládnu. Asi to z těch nápisů bylo cítit, protože se mě lidé ptali: ‚Ty studuješ grafický design?‘ ‚No vůbec ne, jen mě to baví,‘ odpovídal jsem. Takhle nějak to celé začalo.“

Československé aerolinie v Letenském vnitrobloku

Písmomalířství je prakticky zapomenuté řemeslo. Jak jste se k němu dostal?

Po škole jsem cestoval, abych něco zažil a naučil se jazyky. A zamiloval jsem si Portugalsko, kde jsem na nějaký čas zůstal a začal si tam všímat, že ulice vypadají nějak jinak. Úplně si vybavuji ten moment, jak chodím ulicemi Lisabonu a říkám si, no to je ovšem paráda, tady street art a graffiti dělají umělci! Takovou to mělo vizuální úroveň.

Výlohy a cedule na restauracích, kavárnách, lékárnách a malých rodinných podnicích, které tam fungují desítky let bez přerušeného historického vývoje, byly prostě parádní. A mě začalo zajímat, jak jsou namalované, jak komunikují s místem, jak odkazují k domu, na kterém byly umístěné.

Absolvoval jste nějaký kurz, nebo jste začínal pod vedením zkušeného barda?

Učil jsem se sám. Pořídil jsem si písmomalířské štětce, z USA a Anglie koupil barvy 1 Shot a začal experimentovat.

Nejdříve jsem potřeboval vůbec zjistit, jak se dělají stíny, prostorový dojem, zlacení, jakou používat techniku, jak držet štětec, co vše k práci potřebuji. Byl to klasický pokus omyl, když jsem před těmi devíti lety začínal, neexistovaly ani video tutorialy.

Odkud jste čerpal inspiraci?

Hlavně v Portugalsku, pak z cest po Evropě a z knih. A samozřejmě instagram, tam jsem si prohlížel různé cedule, křídové a trojrozměrné nápisy a došlo mi, že dělám to samé, co borci v USA jen s tím rozdílem, že oni měli třista tisíc sledujících, zajímavé zakázky a dokázali se písmomalířstvím uživit.

Zatímco já škudlil cedule po večerech doma v obýváku a nikdo o mně nevěděl. Pak mi kamarád pověděl o krásném prostoru pro dílnu, který je hned za kinem Oko. Dobré podmínky a cena, zase je to Letná, tak jsem si řekl, že je to asi znamení a měl bych to zkusit.


„Studio Plavečky je taková legrácka. Moji zahraniční kamarádi neumí přečíst Plavecký, tak to komolí. Důležité je, že po mě nikdo nechce plavky.“

Co říkala vaše žena na to, že jste obývák přeměnil na dílnu?

Když viděla, jak jsem tomu propadl, tak spunktovala kamarády a dali mi k narozeninám peníze na workshop Jakoba Engberga v Kodani. On je fakt legenda písmomalířství. Snažil jsem se okoukat jeho techniku, ale stejně jsem se v tom ztrácel – jak ten velký nápis přenese na zeď? Používá k tomu projektor? Jak pracuje se zlatem?

Jakob je skvělý člověk, nabídl mi, abych přiletěl o den dříve a celý mi ho věnoval. Za ten víkend jsem se obrovsky zdokonalil.

Z peněz za projektor, který jsem obratem prodal, protože jsem zjistil, že ho vůbec nepotřebuji, jsem odletěl na sraz Porto Letterheads do Portugalska. To byla zásadní událost, poznal jsem o jak živoucí a různorodou scénu jde a také jsem se tam seznámil s písmomalířskou komunitou.

Tady v Praze jste se tedy neměl od koho učit?

Bohužel ne. Na Letné existuje Malba Praha, což byl ve své době slavný podnik, kde dělali od malování bytů až po písmomalířství. Psal jsem různé emaily písmomalířům, snažil se s nimi spojit, ale bez odpovědi. Asi je to takový ten mindset, že bych jim ukradl práci.

Existuje o písmomalířství kniha, učebnice? Muselo se přeci vyučovat jako odborný předmět na nějakém učilišti.

Petra Dočekalová vydala knihu Skripty do výloh a v antikvariátech se také něco najde, ale spíše to jsou knihy o typografii. Publikaci přímo o písmomalířství jsem zatím nenašel. Mám jen ty anglické a americké.

Danieli, proč potřebujeme mít v ulicích pěkné cedule?

Vizuální smog nepřispívá k dobré náladě. Reklama je všude, na internetu ji můžete vypnout, ale na ulici před ní neutečete. Mluvím třeba o těch agresivních svítivých nápisech typu ‚krach cen‘, které jsou většinou ještě zdeformované ‚aby se to tam vešlo‘.

Takovou fušeřinou se porušují principy konkrétního písma a já věřím, že ta rušivost a celková neestetičnost pak působí na všechny negativně. Takže si myslím, že kdyby se tyhle cedule v ulicích vyměnily za dobře odvedenou práci, tak budou mít všichni o něco lepší den. A třeba by pak i ve volbách volili trochu jinak.

Vyrazil jste do boje za estetizaci veřejného prostoru?

Bojem bych to nenazýval, ale rád bych zlepšil prostředí a prostor, ve kterém se dennodenně pohybujeme. Mým ultimátním cílem pro dalších třicet let je tedy změna.

Ale baví mě i ta reklamní funkčnost nápisu. Cedulka má lákat, přitahovat pozornost a na první pohled má říct něco o kvalitě konkrétního podniku.

Když zákazník uvidí rukou vytvořený nápis, jeho mozek si pravděpodobně řekne: podobně poctivý přístup budou mít zřejmě i uvnitř, budou se o mě starat, nejspíš mi dají dobré kafe a za to jim rád zaplatím.

To zní skvěle, ale obávám se, že většina majitelů provozoven bude argumentovat, že je to jejich výloha a co jim do toho má kdo kecat.

Já ty argumenty, že majitel obchodu si může dělat co chce, prostě neberu. Bohužel, pane majiteli obchodu, ten váš venek je veřejný prostor, lidé kolem něj musí chodit každý den, takže to na ně nesmí působit hnusně nebo rušivě.

Ale je pravda, že alespoň v Praze se to poslední roky určitě zlepšuje. Velký kus práce udělala na pražském magistrátu Kristýna Drápalová. Zabývá se billboardy a vizuálním smogem ve městě; díky ní se ví, že jde o problém, a ona navrhuje řešení.

Pravdou je, že když si prohlížím staré fotky, tak nápisy řezník, hostinec nebo hokynář přirozeně splývaly s prostředím. Nerušily a ještě byly hezké.

Porovnejte si fotku ulice Milady Horákové z třicátých let s dneškem. Uvidíte stejné množství reklamy, protože kapitalismus tenkrát frčel naplno, ale ty cedule, tabule a nápisy působí úplně jinak.

Tenkrát si totiž uzenář neřekl, že si ceduli udělá sám. Nesedl si k počítači, aby našel písmo, které se líbí jemu osobně, bez jakékoli znalosti typografie.

On to chtěl mít opravdu pořádně a pečlivě udělané, protože věděl, že vývěsní štít je první věc, kterou člověk na ulici vidí. Že jde o první kontakt se zákazníkem. Proto do ní investoval a nechal si ji namalovat od profesionála.

Nebojíte se, že vaše živnost bude fungovat jen na Letné, respektive v Praze? Že pro mnoho podnikatelů je nepředstavitelné dávat peníze za hezké nápisy a cedulky?

Nemyslím, že by to byla záležitost jen Letné a jejích hipsterských kaváren. Dělal jsem třeba kino ve Vrchlabí, statek na Šumavě, dokonce jsem maloval i na Špicberkách. Kupodivu se s písmomalířstvím může i cestovat.

Australsko-uruguayský písmomalíř Gaston the Painter podnikl turné, během kterého pořádal workshopy ve ve vybraných městech po celém světě a měl vyprodáno.

Kdo je váš typický zákazník?

Potřebuji do jisté míry osvícené majitele kaváren, hospod nebo kin, kteří ví co chtějí, viděli mou práci a vidí hodnotu v tom, že ji dělá člověk. Že je to pečlivé a někdo nad tím pořádně přemýšlel. Většinou jde o klienty, kteří se sami snaží dělat kvalitní věci a aktivně pracují se zákazníkem. Své podniky plánují na daném místě provozovat dlouho, takže jim záleží na brandu a identitě.

Občas se ozve i někdo „z ulice“, ale když se začneme bavit o ceně a času, uvědomí si, že to není pro něj. Nebo není ochotný investovat desítky tisíc do nápisu nebo cedule.

Odmítl jste někdy zakázku, protože by byla za hranou vašeho estetického vkusu?

Je to zajímavé, ale zatím za mnou nepřišel nikdo, kdo by chtěl udělat něco otřesného. Asi bych ho musel odmítnout, protože nechci přispívat k vizuálnímu smogu. Souvisí to s tím, o čem jsme se bavili před chvílí – že moji zákazníci většinou dobře vědí, proč mě poptávají.

Žijeme čím dál víc ve virtuálním a online světe. Nebude s uměleckým řemeslem a tvůrčí prací brzy amen?

Když mi někdo řekne, že deset let nenapsal do sešitu ani čárku, tak mi to přijde vlastně ok. Může nám přijít škoda, že se vytrácí základní dovednosti, ale to je vývoj a evoluce. Ale myslím si, že stále bude existovat velké procento těch, kteří budou dělat umění či řemeslo vlastní rukou, nebo to po nich bude někdo chtít.

Kdybych v patnácti letech věděl, že řemeslo má zlaté dno, šel bych se vyučit kovářem nebo zámečníkem jako můj táta. Já sice vystudoval knihkupectví a tedy vím něco o prodeji a propagaci knih, ale víc by se mi hodilo, kdybych uměl svářet. Teď to horko těžko doháním.

Možná je to jen mé přání, ale mám pocit, že v ruční práci zůstává i něco z jejího tvůrce.

Vnímám to podobně. Když jsem viděl v Karlíně rekonstruovat barák, uvědomil jsem si, že v ruční práci je energie, která nezmizí ani s časem. Pod fasádou tam i po sto letech zůstal stále čitelný nápis „Obchod tabákem“ a mě napadlo, že v těch jednotlivých tazích štětcem je otisk a duch člověka, který je maloval. Je to stejné, jako když vzniká obraz tvořený hmotou vrstev. To na samolepce nenajdete.

Představil jste si toho malíře? Jak asi vypadal, jaký byl člověk?

Tenkrát se nosila kravata, vesta, klobouk – úplně ho vidím jak stojí na žebříku a soustředí se na každý tah štětcem.

Používáte ve vaší práci nějaké nové technologie?

Víceméně potřebujeme totéž, co kolegové před sto lety. To je na našem řemesle zajímavé, že vypadá defacto pořád stejně. Moje studio se vejde do dvou kožených brašen a basy s nářadím a to vše převezu v pohodě fabií. To je mi sympatické: žádná elektřina, kabely, projektor nebo počítač.

Jak na vás reagují na ulici lidé?

Stává se, že lezu po baráku, kreslím nápis a zezdola slyším: hele, písmomalíř, no to jsem neviděl snad třicet let. Často se pohybuji po Maker Faire (mezinárodní festival kutilů, koná se i v Praze, pozn. red.) a veletrzích řemesel a i tam lidé velmi dobře reagují na to, že jde o ruční práci. Takže to moje povolání, které je spíš posláním, vzbuzuje pozitivní emoci.

Ruční práce vyžaduje čas, zkušenosti a perfektně zvládnuté řemeslo, což by se mělo promítnou do ceny. Jsou za to Češi ochotní zaplatit?

S naceněním zakázky mám samozřejmě problém. Kdybych chtěl za svou práci opravdu férovou cenu, tak umřu hlady, neb patnáct tisíc za malou tabulku (velké vývěsní štíty či cedule začínají na ceně padesát tisíc korun, pozn.) mi nikdo nedá. Ale dělat za pár stovek také nemohu; produkční náklady, čas a exekutiva, to vše má svou cenu.

Je to obvyklý problém kreativní práce, mohu umět malovat krásné nápisy, ale pokud neumím pořádně dělat i byznys tak jsem vyřízený. Z čehož samozřejmě není nadšená moje manželka, občas je to prostě těžší ekonomicky, protože těch zakázek není tolik.

Takže se musíte nejen ohánět štětcem, ale také se potřebujete umět prodat.

To je pravda, kolegové před sto lety to měli jednodušší, protože měli spoustu práce. Kdežto já musím shánět zakázky, řešit svou reklamu, umět jazyky a cestovat, abych byl v kontaktu s kolegy v zahraničí a mohl se posouvat.

K tomu je potřeba natáčet videa a být aktivní na sítích, aby lidé viděli nejen hotovou ceduli, ale i ten proces. Potřebuji ukázat, že jde o složitou činnost, při které dvě třetiny času padnou na plánování, rýsování a přípravu. Nemůžu sedět jenom v dílně, to by se o mně nikdo nedozvěděl.

Chtěl jsem se podívat na vaše kolegy, na další krásné cedule, ale nedařilo se mi nic najít. Máte vůbec konkurenci?

Konkurence by byla super, protože motivuje a pohání dopředu, ale já o žádné nevím. Mám kamarády, jako je Bety Vachelová z Plzně, která se věnuje zlacení nebo Jakuba Plachého, který dělá nápisy a ilustrace třeba pro Lokál, ale o živnosti, jako mám já, fakt nevím.

Takže mou největší konkurencí je zatím plotr: je rychlejší, dostupnější a levnější než já.

Pořádáte workshopy písmomalířství. Kdo se na ně hlásí?

Často jsou to lidé – většinou designéři – kteří vyrostli s počítačem a internetem, takže jakékoli ruční práce jsou pro ně velice zajímavé. Hlásí se i učitelé výtvarných oborů ze základních škol, kteří chtějí na děti přenést něco tvůrčího. Nebo majitelé kaváren, kteří si chtějí dělat sami cedule.

Já nejsem samozřejmě žádný mistr, sám se pořád učím, ale mám už co říct.

Pokud bych chtěl zkusit štětcem malovat písma a cedule, jaké potřebuji mít vlastnosti?

Určitě trpělivost a pečlivost. A zároveň nebýt úplný perfekcionista, protože jde o ruční práci. Když se na nápis podívám zdálky, tak je to super čistá linie a křivka, ale zblízka je to vždy bachratá nedokonalá linie.

Kde se vidíte za deset let?

Myslím, že teď je skvělá doba, že se začíná dařit a když budu šlapat do osvěty, mohlo by to být za deset let fakt super rozjetý. Písmomalířství u nás začalo upadat během kolektivizace, tím pádem je velmi málo inspirace a není na co navazovat. Je tady veliký prostor vytvářet nové styly, přístupy a přinášet inspiraci ze zahraničí.

Vychováváte si nějakého následovníka?

Občas se mnou pracuje kolega Eda, což je můj šestiletý syn, který má ve studiu svůj stůl, tedy pracovnu. Baví ho dílna, barvičky a samozřejmě i to, že je tady povolená špína. Ale potatil se, už zkoumá jak se dělají tahy. Ke každým narozeninám mu dělám ceduli, Eda 1., 2… končit s tím budu až umřu. On to fakt oceňuje a říká – díky táto! A je nadšený.