Napsal & fotil: Petr Toman
Ne, František Ungr nevyrábí rakve ani nefušuje do pohřebnictví. Naproti hřbitovu posazenému nad Zaječovem u Hořovic má svůj „open air office“. Tedy hromadu smrkových kmenů z okolních brdských lesů, které ručně osekává a tvaruje do podoby trámů, jimiž vyspravuje staleté roubenky od Šumavy po Krkonoše.
Vyučil se truhlářem, ale postávat u mašiny ve fabrice ho nebavilo. To nebyla tvůrčí práce, jakou si představoval. Pak se ale zčistajasna objevil návrh, který mu změnil život: „Ty, Franto, oprav mi hospodu.“
To bylo před sedmnácti lety. Franta neskončil za pípou, ale dostal nabídku: „Dej to tady dokupy ve stylu prvorepublikové putyky. Materiál nebudeme kupovat, seženeme nějaký starý. Třeba dřevěné podlahy z nedaleké dílny, celé zacákané od barev a nasáklé olejem. Z dvoukazetových dveří udělej čtyřkazetové, stoly bez nohou prostě nějak oprav.“
Vybaven dlátem, majzlíkem a maflíkem (pozn. ruční kotoučová pila), pln pochybností, jak to asi dopadne – Franta byl nějaký čas po vyučení, ale zkušeností dosud moc neměl – se pustil do díla.
A povedlo se. A když se v hospodě zastavil majitel nedalekého roubeného statku, přišla další nabídka: „Hele, mladej, tebe bych potřeboval u sebe na chalupě.“
Dobře Františkův přístup k řemeslu ilustruje příběh Zapomenuté chalupy, stoletého stavení uprostřed šumavské nicoty, které se jeho majitelé rozhodli dát do pořádku co nejvíce „postaru“. Včetně střechy, Achillovy paty celého stavení. „Shoďte ji a udělejte novou,“ radili majitelům různí tesaři, střechaři, „vždyť je v katastrofálním stavu.“ Vzhledem k rozměrům střechy se cifry za novou pohybovaly v milionech.
Pravda to ale nebyla. Krov a střechu si stačilo pořádně prohlédnout a Franta měl jasno: žádná katastrofa nehrozila. Červotoči ani tesaříci se v nich nezabydleli, stačilo doplnit krokve, vyházet současnou izolaci a tři vrstvy šindelů. Původní trámy byly v pořádku.
„Zapomenutá chalupa není památkový objekt, takže se ta rekonstrukce klidně mohla udělat na hulváta – zaklopit střechu dřevotřískou a opálit hořákem, aby vznikla patina. Tak se to běžně dělá. Ale Honza se Zuzkou chtěli jiný přístup a já jsem jim potvrdil, že není nutné střechu shodit, že má smysl ji zachovat. Tam fakt nebyl jediný nemocný trám, protože původní stavaři použili dřevo vytěžené v zimě, které bylo pomalu rostlé a kvalitní.“
***
Franto, jak je možné, že se tradiční, tedy ruční tesařské řemeslo nedochovalo?
Dříve věci fungovaly omezenou dobu a lidé byli nuceni si je opravovat. Jak šindel, tak trámy. Když chalupa shořela, což se stávalo často, nebylo možné si novou střechu někde objednat nebo si ji nechat udělat na zakázku. Majitelé si ji museli opravit sami.
V každé chalupě byl někdo, kdo to uměl.
Přesně tak. A tím, že tu chalupu, usedlost pořád opravovali, tak se řemeslo – ono to vlastně ani řemeslo nebylo, spíš to byla běžná dovednost – předávalo z generace na generaci. Stejně přirozeně jako sekání kosou nebo dojení krávy. Když jsi zlomil motyku, šel jsi ke kováři a on ti ji znovu vyklepal a zakalil. Dnes najdeš patnáct kovářů v celé republice, kteří dokážou vyrobit nástroj na práci, a ne jen ozdobu na zeď.
Dovednost žila díky tomu, že se používala…
Dneska lidé chtějí, aby jim barák vydržel padesát let a aby na něj do smrti nemuseli sáhnout. Zmizela potřeba umět se o dům starat. Tím pádem vymizela i ta dovednost. Jakmile ji přerušíš na dvě tři generace, zmizí nenávratně.
Proč je tedy potřeba ty staré domy umět opravovat?
Myslím si, že historické objekty by se měly opravovat stejnou technologií, jakou byly postavené. Jakmile tam dáš něco nového, bude to rušivý element. Spousta památkářů a teoretiků je ráda, když je oprava vidět, vnímají to jako otisk doby, ale já to dělám jinak. Když rozeberu roubenku nebo stodolu, tak ty staré trámy, okna a dveře použiju na jinou opravu. Leckdy to ani nejde poznat.
To historici asi moc neocení.
Pro koho se oprava dělá? Pro lidi, kteří by v té roubence rádi trávili čas, nebo pro historiky? Podle mě je důležité, že památkáři konečně polevili a dovolují změny, které lidem umožní roubenky aktivně užívat. Když v nich budou žít, budou se o ně také starat.
Dilema, zdali zakonzervovat i pro další generace, nebo opravit pro užívání.
Moje roubenka pochází z roku 1809, což víme z dendrochronologického průzkumu dřeva, ale trámy jsou z roku 1745. Recyklovalo se tedy už během její stavby. Stejně tak já teď na její opravu používám dřevo, okna a dveře ze staveb, které už neexistují. Z pohledu historiků je to kočkopes, ale podle mě je to naprosto přirozený proces, jakým se domy staví stovky let.
***
Ty ses odradit nenechal a rozhodl ses řemeslo vytáhnout z popela. U koho ses učil?
Nikdo tě to nenaučí, myslím systematicky, protože to už nikdo neumí. Já se učil na různých workshopech a absolvoval jsem tříletý památkářský kurz Národního památkového ústavu.
Vážně jsi nepotkal nikoho, kdo by ti předal své zkušenosti?
Pro mě byl důležitý Petr Růžička. Věnoval se experimentální a tradiční tesařině, používal třeba dřevěné jeřáby podle kreseb Leonarda da Vinciho a měl jednu nádhernou myšlenku: dřevěným kolem vytvořit u Karlova mostu suchou jámu a v ní udělat založení mostu. Bohužel to nestihl, nedávno zemřel. Petr byl králem našeho řemesla.
Co třeba v alpských zemích, tam se řemeslo udrželo? Vždyť Rakousko je samá roubenka.
V Německu se mu věnuje pár lidí, ale mám trochu pocit, že ty sekery mají akorát tak na tričkách a na autech. Běžně u nich vidíš maflík, motorovku, řetězovou dlabačku, ale ruční nástroje ne. To spíš Francouzi, ti jsou na tom dobře hlavně kvantitativně. Jinak by Notre-Dame opravit nedokázali (pozn. autora: katedrálu v roce 2019 těžce poškodil požár).
Neříkej mi, že někde v Beskydech nežijí fachmani, kteří by roubenku zvládli dát dohromady.
Možná ano, ale já o nich bohužel nevím. Žijí spíše na Slovensku a v Rumunsku, kde je řemeslo ještě zachovalé. Ale jen mezi starými, mladí to už neřeší.
***
V renesanci řemesla jdeš hluboko. Dřevo nekupuješ na pile, vybíráš ho přímo v lese.
Mistr tesař chodil běžně do lesa s nadlesním a vybírali jednotlivé kmeny nastojato lokální probírkou. Bylo to časově náročné získávání materiálu, ale nechala se tak nejlépe ohlídat kvalita dřeva. Ta doba se asi nevrátí, ale to neznamená, že bychom se o to neměli snažit.
Probírkou to nekončí, ty taháš stromy z lesa koněm…
Opět to vychází z historie a šetrnosti k přírodě. Dříve byla k dispozici jen lidská a zvířecí síla, se kterou se muselo šetřit. Dnes máme různou mechanizaci, ale otázkou je, jestli je to dobře. Když se strom táhne koněm, nezničí při tom terén, kmen není od bláta a okolní stromy nejsou poničené technikou.
Hraje v tom roli také efektivita?
Spíš respekt k přírodě. Když už vyberu strom a pokácím ho, tak se ho snažím maximálně zužitkovat. Strom má kónický tvar, proto jeho spodní, nejsilnější část použiju jako nosnou a z horní části udělám krokve, vzpěr, hambalky. Platí, že jak strom narostl, tak ho využijeme. Byla by škoda ho nějak zbytečně ničit.
Proč se dřevo těžilo hlavně v zimě?
Sice mám rád taková ta lidová moudra, například v zimě les spí a smrt je nejlepší, když přijde ve snu, ale roli nehrála měsíční doba ani magie, ale mráz a sníh. V zimě je se dřevem jednodušší manipulace, potoky jsou zamrzlé, není bláto, na svoz se mohou používat sáně. Na historických fotkách z Brd nebo Šumavy vidíš, že do saní zapřáhli koně, krávy, ale i lidi. Dřevo se těžilo v kopcích, sněhu bylo hodně, člověk ty sáně jen řídil a brzdil. Proto se dřevěné domy stavěly v údolí. Bylo jednodušší dopravit k nim materiál.
Letní dřevo není kvalitní?
Líp se tesá, protože je v něm více vody, která ti sice stříká do očí, ale sekera do něj zajede jak do másla. To je výhoda. Nevýhodou ale je, že v létě je plné smoly. To potom modrá a musí se různě skrývat a nedávat ho jako podhledový materiál.
***
Proč zákazník osloví tradičního tesaře, kterému práce trvá dlouho a bude výrazně dražší?
Buď nemá jinou možnost, protože vlastní památkově chráněnou roubenku, kterou je možné opravit pouze ručně tesaným dřevem, jak praví památkový zákon, nebo má k ruční práci respekt a úctu a chce zachovat původní styl. Když dáš ke starému tesanému trámu nový řezaný, tak to prostě vypadá blbě. To byl třeba případ Zapomenuté chalupy.
O jaké lidi jde, mají něco společného?
Většinou nepracují rukama. Jde o profese, jako je realitní makléř, webdesignér, grafik, fotograf, právník. A také mladí lidé, kteří chalupu získali v dědictví po babičce, mají k ní vztah a snaží se ji opravit. To je dnes velký trend.
Ti lidé, kteří točí osm hodin denně soustruhem ve fabrice, mají jiné starosti. A co si budeme povídat, nemají ani peněz nazbyt. Často k chalupě nemají vztah, jen ji nějak kutilsky slátají dohromady, nebo ji rovnou nechají spadnout.
Celkem je chápu. Rekonstrukce je černá díra na peníze.
Mně je to samozřejmě líto, protože málokterá chaloupka nejde opravit, ale souhlasím s tebou. Ne každý si to může dovolit.
Vyplatí se zachránit i roubenku, která je těsně před zřícením?
Podle mě není stav objektu rozhodující, důležitější je lokalita a sousedé. Opravit se nechá prakticky všechno. Vždycky se najde nějaká zachovalá část, na kterou můžeš navázat, přečíst, jak stavitelé postupovali, a podle toho najít možnosti oprav. Stačí najít chybu.
Diář máš plný?
Zájem je veliký, musel jsem stopnout zakázky do konce roku. Během covidu spousta lidí nakoupila chalupy v hrůzném stavu a teď si řekli, že levnější to nebude, že není na co čekat. Takže se nezastavím.
Dobře se žije, když máš o živobytí postaráno.
Jistá výhoda to je, mám díky tomu volnou hlavu. Ovšem u těch památkových objektů je to běh na dlouhou trať, většinou jde o objekty v dezolátním stavu. Majitelé řeší dotaci, která ale nepokryje celou rekonstrukci, takže každá stavba je rozkouskovaná do několika etap. Souběžně pracuji na více stavbách.
***
Jak si tradiční tesař oceňuje svou práci? Na to žádné tabulky asi nebudou.
Práci počítám na kubíky dřeva. Vychází to kolem čtyřiceti až padesáti tisíc korun za kubík natesaného dřeva a vyměněného za nové.
Jaká je cena za jeden ručně tesaný trám?
Zhruba osm tisíc korun za dva dny práce. Mou výhodou jsou skoro nulové náklady, nemám žádnou halu, neplatím za nájem, potřebuji jen benzín do pily a auta. Skoro všechen materiál pro rekonstrukce si vyrobím večer doma sám a nemusím pro něj do krámu. To je na tom super, vystačím s minimem nářadí, a přitom udělám funkční konstrukci.
Opravy roubenek jsou v řádech desítek, nebo stovek tisíc?
Často vyšších stovek tisíc.
Pracuješ sám, nebo máš nějakou partu?
Měl jsem větší partu, ale to jsem furt seděl za volantem a někde něco organizoval. Nebavilo mě to, radši jsem to zabalil a dnes dělám sám. Myslím, že tahle práce nejde dělat ve velkém, protože ji buď děláš, nebo se staráš o byznys.
Výhodou asi bude i čistá hlava, ne?
Ruce pracují, hlava odpočívá. Nemusíš přemýšlet, jestli je to centimetr sem nebo tam, nezáleží na tom tolik. U tradiční tesařiny je vše tak nějak více přirozené.
Ideální prevence syndromu vyhoření.
Pracuji pořád venku, nic moc k tomu nepotřebuji a mám štěstí, že práce, která mě moc baví a taky mě už slušně uživí, mám dost. Hlavní je umět říct si cenu a mít možnost vybírat si zakázky. Dříve jsem také dělal hezké věci, ale dnes dělám už jen ty nejhezčí.
***
Studuješ historické fotografie, malby, různé zápisky. Na co jsi při bádání v minulosti přišel?
Dříve lidé uměli svůj čas a energii využívat efektivně.
Asi neměli moc příležitostí nudit se.
Devadesát procent času věnovali získávání potravy. Buď dřeli na svém poli, nebo pracovali pro někoho, kdo jim za práci zaplatil. Nic jiného nestíhali. Proto jsi v každé chalupě našel dědka s pořízem, který v zimě doma při svíčce strouhal šindele. To nebylo proto, že by se nudil, on ty pěkné a široké šindele prodal a ty hubené si nechal na opravu vlastní střechy.
Praděda mi vyprávěl, že když chtěl novou sekeru, musel obětovat motyku.
Jojo, tak to fungovalo. Kovář neměl vlastní železo, nemohl dělat sekery do zásoby, materiál byl tenkrát velmi drahý. Takže z motyky vznikla sekera a z podkovy zase kramle. Když se zbourala stodola, nikdo si z těch trámů neudělal ohníček. Moc dobře věděli, jaká šichta byla je všechny vytesat, tak stodolu rozebrali a znovu z ní použili co nejvíce materiálu.
Byli mistři recyklace.
Uměli šetřit, měli bychom se od nich učit. Příkladem jsou sekery: uhlíkovou ocel, kterou je možné zakalit, aby byla pevná, použili jen na břit a ostatní části hlavy udělali z měkčího železa. Proč? Protože uhlíková ocel byla velmi drahá.
Dnes se sekery dělají z jednoho kusu, který se odleje do formy, zakalí a je hotovo. Neřeší se, že ta superkvalitní ocel je potřeba jen na relativně malou část.
Měli to promyšlené.
Museli šetřit svou energii a zdroje. Stavělo se z materiálu, který bylo možné dopravit do hodiny od domu. Navíc dokázali zužitkovat celý strom: porazili ho, rozřezali na půlmetrové špalky, ze kterých udělali šindele, ze středu stromu vytesali středový trám a ze špičky krokev. Větve použili na topení.
***
Tvoje sekera nevypadá jako fiskarska.
Říkalo se jí bradatice a je to replika středověké sekery z čtrnáctého století. Má symetrické ostří, dlouhé topůrko a váží kilo a půl, takže s ní v pohodě můžeš pracovat celý den. Jednoduchý, efektivní nástroj, kterým tesaři strom pokáceli, osekali z něj větve a udělali trám. Ve své době jinou sekeru nepotřebovali.
Kde se nechá koupit?
Nikde, tahle je originál. Viděl jsem ji v archeologické expozici pod Vyšehradem, líbila se mi, tak jsem si ji vyfotil a pak jsme ji s kovářem Jardou Veselým vyrobili.
Jak se pracuje s nástrojem, který pochází z čtrnáctého století?
Skvěle! S bradaticí se trámy tesají na zemi, nohama jsi na stejné straně, na jakou sekera dopadá, takže při práci couváš. Povrch trámu je potom zvlněný, protože sekera má miskovitý tvar. Jenže jak se měnily požadavky na složitost konstrukcí, tahle vlastnost – tedy nedokonalost povrchu tesaného trámu – se stala velkým problémem. Církevní stavby už byly složitější konstrukce a vyžadovaly větší přesnost.
Byl to nástroj chudiny z obyčejných chalup, kde se na dokonalost nehrálo?
Ve středověku katr neměli, zajímala je jen funkčnost a jednoduchost. V Čechách se chvíli používaly oba způsoby, tedy tesání na zemi i to vysoké na kozách, ale nakonec se od práce s bradaticí úplně upustilo. Převládlo přesnější tesání trámů širočinou.
Ruční tesání trámů jsi povýšil skoro až na filozofii. Co tě na něm tak baví?
Neustále žasnu nad tak jednoduchým nástrojem, jako je sekera. Dají se s ní dělat kouzla. Co sek, to něco nového. Líbí se mi, že musíš sledovat materiál a přizpůsobovat se mu. Také ke dřevu získáváš vztah a úctu, protože víš, že za každým trámem je živý strom. To se dnes moc nevidí, většina řemeslníků nic nevyrábí, jen něco koupí a smontuje.
Odrazí se to nějak na kvalitě práce?
Určitě ano. Když pracuješ sekerou, vidíš, co dřevo dělá a co dělat bude. Kdyby byl trám překroucený, tak ho nepoužiju – mohl by nadzvednout krokev a poškodit stavbu. Katru nebo pile je to jedno.
***
Co zdraví, záda tě nebolí?
Vůbec. Se sekerou dělám dvanáct let a žádný zdravotní neduh mi to nepřineslo. Celé kouzlo je v tom, že musíš se sekerou umět dělat. Není to o síle, jen ji nadzvednu a pustím, žádná křečovitá rána. Využívám při tom gravitaci.
Kolikrát ses už seknul?
Kdysi v prapočátcích, když jsem ještě sekal trámy na kozách. Od té doby se mi nestalo nic, co by stálo za řeč.
Vždyť máš sekeru v ruce každý den! Používáš nějaké chrániče?
Ne, nepotřebuji je. Dnes sekám trámy většinou u země, takže rádius pohybu je jiný: když sekera sjede po kmenu, sekne rovnou do země, ale ne do nohy.
Dříve tesaři pracovali třeba v sudu nebo v kožené zástěře, taky si dávali na holeně dřevěné okapy nebo měli přes ramena proutěný koš. Nemohli si dovolit zranění.
Přes zimu odpočíváš?
Kdepak, dělám tesařské kurzy nebo šindele. A když není venku moc velký marast, tak normálně tesám.
Zima dřevu nevadí?
Dřevu je to jedno a já alespoň nejsem tak zpocený. A když se sekeře do dřeva moc nechce, jen vypnu hlavu a zapnu ruce.
Z jakého dřeva se dělají šindele?
Z jehličnatého. Dřevo musí být v top kvalitě, žádný odpad. Jinak by se kroutilo.
A vyrábí se jak?
Porazíš strom, nařežeš půlmetrové špalky a ty rozštípeš klíny na čtvrtky. Sekerou naštípeš jednotlivá prkénka, odsekneš z nich kůru a speciálním nožem uděláš drážku. Žádná věda, jen fortel. Ručně dělají šindele asi dva lidé v republice, jinak se řežou na fréze nebo na pile.
Jaká je životnost takové střešní krytiny?
Dvacet až třicet let, ale běžně se opravují střechy i po deseti letech. Jejich životnost zkracuje nekvalitní dřevo, a když se použijí obyčejné nepozinkované hřebíky, kolem kterých pak dřevo začne hnít. Nepoužívá se ani nátěr, stačí dvacet let a z hmoty šindele zmizí pět milimetrů.
Je lepší střechu hlídat a naučit se vyrábět šindele pro průběžné opravy než je koupat v chemii. Dělalo se to tak stovky let, není důvod, proč to najednou dělat jinak.
***
Víš, čeho si na tobě vážím? Že se snažíš o osvětu a sdílíš své znalosti – na workshopech pro děti i dospěláky, hodně publikuješ na sociálních sítích.
Když chceš být zajímavý, musíš dělat něco zajímavého. Strávil jsem mraky času hledáním informací a učením se, tak si říkám, proč bych to neusnadnil dalším lidem, které by řemeslo mohlo bavit.
Dnes neudržuje řemeslo při životě práce, ale sdílení. Kdo se hlásí na tvé kurzy?
Učil jsem kameramana, psychiatra, vojenského pilota… různé profese. Byli i lidé, kteří prošli všemi kurzy, co pořádám: na spoje, šindele, hliněné omítky. Bavilo je to.
Mají něco společného?
Většinou jsou to chlapi ve věku čtyřicet plus. Mají nějakou vizi, už chtějí dělat jenom věci, které je budou bavit, jsou vyřáděný. Nebo mají starou usedlost a chtějí si ji dát postaru dohromady.
Mladí se nehlásí?
Bohužel ne. Na jednom workshopu jsem měl osmnáct učňů tesařů, zájem o řemeslo měl jediný z nich.
Třeba to nepovažují za perspektivní obor. Roubenek je jako šafránu.
Jo, to je pravda, za pár let nebude co opravovat. Když nad tím tak přemýšlím, kdyby se stalo na Karlštejně to samé, co ve Francii s Notre-Dame, tak to nedáme. Lidí, kteří to řemeslo umí, bude do padesáti v celé republice.
Takže z konkurence strach nemáš?
Ne, takhle to nefunguje. Je to stejné jako tesání trámů sekerou – nenajdeš dva lidi, kteří by to dělali identicky.
***
Co ses při rekonstrukcích naučil?
Mít úctu k řemeslu a k předkům. Z každé opravy se snažím vytěžit maximum a to maximum tam zase zachovat. Zachránit, co se dá, a ne rovnou bourat a stavět nové.
Našel jsi v historii nějaké poselství?
Uvědomil jsem si, v jak pravítkovém prostředí žijeme. Naše obydlí nejsou oduševnělá, je nám v nich dusno, protože věnujeme přehnanou péči tomu, co není podstatné. Jsme uštvaní nároky, tak se obklopujeme polystyrenem, umělými barvami, kamením, betonem, pravými úhly a divnými materiály, namísto abychom pátrali ve vlastní duši, jak nám vlastně je.
Proto se snažíš své řemeslo zachránit?
Není to jen o řemesle, snaha o rychlost a efektivitu zásadně změnila, co znamená být člověk. Fyzický život jsme si usnadnili na úkor svého duševního a sociálního zdraví, protože jsme zapomněli, že nejvíce obnovitelné energie najdeme ve vlastním těle. Osobně si myslím, že dobrý život byl a bude jen ten, který je jednoduchý, těžký a pomalý.
Přemýšlíš nad tím, že za padesát let třeba tvá práce už nebude existovat?
Nic není na furt. Jediné, co mi přijde smysluplné, je předávat své zkušenosti dál. Na rozdíl od mnohých kolegů, kteří si je dusí v sobě a nechtějí se podělit. Volá mi spousta lidí a ptají se, co jak mají udělat, no tak jim to přeci řeknu. Nepotáhnu si to do hrobu.
Tvou prací se uchová řemeslo alespoň po dobu tvého života.
Když se jdu projít se svým synem a jdeme kolem kříže před kostelem u nás v Zaječově, tak mi říká: „Jé, táto, to jsi dělal ty.“ Nebo jedeme kolem Točníku, nad kterým trčí moje hrotnice, a on si na to hned vzpomene. Hřeje mě u srdce, když můj kluk ví, že jsem to dělal já.
Proč se někdo rozhodne opravovat svou nemovitost zdlouhavě a složitě, i když je jasné, že půjde o past na finance a zabijáka klidného spaní? Honza a Zuzka Junkovi ze Zapomenuté chalupy:
Statici, střechaři, tesaři… všichni nám řekli, že nejlepším řešením by bylo střechu a pozednice shodit, protože v jejím zachování viděli více problémů než potenciálního užitku. To jsme ale nechtěli. Hlavním důvodem byla úcta ke staré práci, která byla podle statiků funkční, jen nevyhovovala nárokům na nosnost po přidání zateplení. A také proto, že nikdo nevěděl, co udělají nosné zdi. Nemají základy ani betonové věnce, jsou pospojované dvě stě let starou maltou a zvyklé na trvalé zatížení. Kdybychom střechu sundali, mohly klidně spadnout.
František byl jediný tesař, který – bez ohledu na to, jestli pracuje tradiční metodou nebo s CNC stroji a pilami – byl ochotný zachovat starý krov. Nebál se toho. Pracuje historickými metodami, což jsme preferovali, protože se snažíme opravit celou chalupu přiznaně – co je staré, děláme postaru, co je nové nemaskujeme za historické.
Ale má to i další důvody: Dobře ví, jak a kdy vybrat dřevo, aby se nekroutilo. Umí vyrobit čistě dřevěné spoje a spoustu dalších věcí. Trámy, které všechny ručně tesal jsou ve srovnání s „chlupatými“ trámy z pily hladké a mají menší povrch, takže dávají méně příležitostí hmyzu. Měly by být trvanlivější.
Důležité pro nás bylo i emocionální hledisko. Nemáme nic proti těžbě dřeva, lidé káceli stromy od nepaměti, ale je rozdíl, jestli se to dělá ručně, nebo harvestorem. Žijeme v chráněné krajinné oblasti, kde jede průmyslová těžba s mechanizací, takže vidíme jak potom lesy vypadají. A nechceme to podporovat. Takhle víme, že všechny stromy, ze kterých máme opravenou střechu, byly jednotlivě vybrané a z lesa vytažené koněm. To je ten vůbec nejšetrnější způsob těžby.
Obsáhlý rozhovor s Honzou a Zuzkou Junkovými o jejich odvaze prodat funkční byznys a odstěhovat se z města do šumavské pustiny připravujeme.
