Děkuji, já raději postojím

Napsal & fotil: Petr Toman

Pětadvacet let hrála basketbal, takže by se dalo předpokládat, že na prahu padesátky ji budou trápit kolena a kotníky, ale světe, div se, nebolí ji nic. Cítí se skvěle. Není za tím žádný zázrak ani kolagenový doping, prý se jen naučila tvrdé doskoky na palubovku kompenzovat jiným pohybem: během po lesních cestách, plaváním a kilometry na kole. 

Právě poznání, že pohyb léčí pohyb, otestované na vlastním těle, se jí hodilo po mateřské. „Řešila jsem, jestli se vrátit do korporátu a budovat kariéru, nebo konečně začít dělat věci po svém.“

To bylo před deseti lety.

Kousek od Prahy, v malebném údolí Berounky pod hřebenem Brd, kde je hřích nevytáhnout paty z baráku, začala postupně hýbat s Lety. Nebo s lety. Obojí je správně, místem její tělocvičny jsou Lety u Dobřichovic a velkým tématem věk.

Nečekejte ale další kruhové tréninky nebo jógu pod širým nebem. 

Eliška své klienty zbavuje bolestí řízeným pohybem, který vychází ze znalostí anatomie, fyziologie a biochemických procesů v těle. Pro lepší představu: nezáleží na počtu opakování, zásadní je kvalita provedení, protože ta v těle spouští řetězec dalších ozdravných procesů. 

Jaká je její kompetence mluvit lidem do jejich zdraví? Kromě zkušenosti s prvoligovým sportem, vyšších stovek klientů s reálnými výsledky a různých certifikátů je třeba zmínit magisterský titul na Univerzitě Palackého v Olomouci. Sice prý při přijímacích zkouškách netrefila správné dveře, takže nevystudovala fyzioterapii, ale rekreologii, nicméně základy anatomie a pohybového aparátu tam získala detailní. V kontextu samozvaných pohybových influencerů, kterých jsou plné sociální sítě, jde o podstatnou informaci.

Pokud se na ni obrátíte, počítejte s jedním: umí být upřímná, až z toho zvoní v hlavě. Žádné omáčky a korektní tanečky na špičkách. Jestli máte pupek, chodíte po patách, hrbíte se a kdoví co ještě, dozvíte se na první dobrou: tak to prostě je, to je realita a bylo dobré s tím něco udělat. Nic pro povahy zvyklé přehazovat zodpovědnost za svůj život na okolí.

***

Bolí mě záda a funím do schodů. Abych vyrazil do fitka, ne?

V první řadě musíš vědět, jak své tělo správně používat v průběhu dne. V tom je osmdesát procent úspěchu. Nemůžeš přece čekat, že když si třikrát týdně dvacet minut někde zacvičíš, tak tím vykompenzuješ čas, během kterého se ke svému tělu chováš blbě. Tak to nefunguje.

Takže fitko není dobrý nápad? Trochu se mi ulevilo, hrozně se mi tam nelíbí.

Cvičení je samozřejmě super, ale abys zásadně ovlivnil své pohybové aktivity, nepotřebuješ k tomu posilovnu. Na to ti stačí každodenní maličkosti, jako je úprava životního stylu a návyků. 

Maličkosti?

Všimni si, jak většině lidí visí ramena na hrudníku. Přitom stačí malý impulz, aby ramena nesli aktivně, a díky tomu vznikne prostor pro obnovení jejich správné funkce. Tyhle drobné změny – maličkosti – jsou vůbec ty nejefektivnější. Všímavost hraje větší roli než samotné cvičení.

Všímavost?

Co děláš, když trčíš v autě někde v koloně? Čučíš do telefonu. Tak si místo čučení do telefonu začni uvědomovat, jak sedíš a jak dýcháš. Jak máš položené ruce na volantu, jaká je pozice tvé hlavy. Jak se cítíš ve svém těle. To je všímavost.

Já mám rád příklady.

Přišel ke mně muž jak hora s tím, že ho hrozně bolí ramena. Byl po operaci kýly, měl pupek, diastázu, nulovou regulaci nitrobřišního tlaku. A že to chce řešit, protože už neví, jak dál, pomoct mu nedokázali ani lékaři, ani fyzioterapeuti.

Ukázala jsem mu několik cviků a za týden mi říká: „Vůbec o tom rameni nevím, to je úplně skvělý! Funguje to!“ No super, měla jsem radost. Jenže za pár týdnů pracoval na chalupě, udělal nějaký pohyb a tu ruku si znovu úplně rozhodil.

Souvislost se všímavostí mi bohužel uniká.

Rameno je velmi specifické – trvá klidně celý rok terapie, než se dá dohromady. Tedy pokud klient ví, jak ho má používat a jak ho má cvičit. Musí to dělat naprosto precizně, a právě tady nastupuje všímavost. Potřebuje vědět, jakým pohybem zavřít kufr u auta nebo jak sáhnout po skleničce. Naučit se nově a precizně používat své tělo.

To bude především o hlavě, ne?

Všechno je to vždy o hlavě. Když při pohybu používáš mozek, začnou vznikat nové neuronové dráhy a právě v tom je ta síla. Pouhou vizualizací dokážeš ovlivnit kvalitu pohybu. To mě fascinuje!

Mě taky.

Ale abych se vrátila k tomu chlapíkovi. Pamatoval si, při jakém pohybu si tu ruku na chalupě rozhodil. To bylo skvělé, protože jsme věděli, jak problém vznikl. Další dobrou zprávou bylo, že si všiml, že v autě řídí jednou rukou a druhou má opřenou o okénko.

To děláme asi všichni, ne?

Děláme a vždycky je to problém. Naše rameno ten pohyb umí, ale nesvědčí nám, protože při něm dochází k dysbalanci a má vliv na postavení hrudníku a páteře.

Představ si pažní kost zavěšenou na gumičkách. Ty gumičky se extrémně zkrátily a paži nacpaly do ramenního kloubu. V něm jsou ale dva výběžky, do kterých kost neustále naráží. Nejenže tam dojde k omezení pohybu, ale také k vzniku zánětu. Takže je potřeba vytvořit v rameni mikroprostor, aby kost přestala narážet a dráždit tkáně. Už chápeš smysl všímavosti?

Ano. Stačí se v autě neopírat rukou o okénko.

Triviální, viď?

***

Od určitého věku jsme víceméně všichni tvoji klienti. Co nás trápí nejčastěji?

Prakticky všichni moji klienti mají bolesti zad. Častěji přichází ženy, které si díky porodu a mateřství, kdy se musí starat, ohýbat a neustále něco zvedat, rychle všimnou, že s jejich tělem není něco v pořádku. A také se více koncentrují na fyzickou krásu, takže vidí, že břicho po porodu už není ten vysněný pekáč buchet. 

U chlapů je to většinou nějaký zdravotní problém. Pánové ve středním věku s překvapením zjišťují, že nejsou nesmrtelní a že jejich tělo přestává fungovat a vypadat tak, jak byli zvyklí. Zajímavé je, že navíc jsou v porovnání s ženami v podstatně horší kondici.  

A sakra.

Naše tělo se prostě věkem mění a je třeba na to reagovat. Jak si může padesátník – a je jedno jestli muž, nebo žena – myslet, že když bude jíst stejně jako ve dvaceti, třiceti a válet se při tom u televize, bude jeho tělo vypadat a fungovat pořád stejně? 

Nebudu komentovat.

Tak vidíš. Chlapi mají prostě nevýhodu ve snížené schopnosti vnímání, takže většinou přichází, až když mají problém. 

Co znamená ta snížená schopnost vnímání?

Nedávno jsem dělala firemní workshop a byl tam jeden kluk, který mi furt říkal: „Nic necítím.“ Udělali jsme něco intenzivnějšího, a zase nic. Ale když jsme zkusili běhání, tak udělal obrovský posun v držení těla. Přestože to stále necítil, pochopil, co mám na mysli, a přepsalo se to do jeho pohybového vzoru. Wow moment nastal, až když se viděl na srovnávacím videu.  

Abychom to shrnuli, nejčastěji napravuješ bolesti, které přichází s věkem.

Jak stárneme, dochází v našem těle k různým změnám, které nejsou vidět hned. Odehrávají se postupně. A většina bolestí – pochopitelně kromě úrazu – má základ právě v dlouhodobém nevhodném používání těla.

Třeba v osmihodinovém sezení na zadku?

Nemyslím si, že je to jen sedavým zaměstnáním. Spíš bych řekla, že je to nevědomým bytím ve svém těle. V běžném životě nemáme čas si všimnout, že se měníme, že ztrácíme pružnost a mobilitu. Místo toho se porovnáváme s fotkami v časáku, které nám říkají, jak kulatý máme mít zadek, jak máme mít nalitá prsa nebo jak má vypadat hrudník. Jenže to jsou změny na povrchu, a když si konečně uvědomíme ty změny funkční, je většinou pozdě. Respektive pozdě není nikdy, ale je pak těžší s tím něco udělat. Pro spoustu lidí je jednodušší se na to prostě vyprdnout.

Vyprdnout neboli rezignovat.

Hodně lidí rezignuje. Na vzhled, na zdraví. I to jídlo je problém. Podívej se, co jíme a v jakém množství. Kvalita jídla ovlivňuje náš mozek, a když vidím, co mají lidé v nákupním vozíku, tak se ani nedivím, že je jim pak jedno, jak vypadají.

***

Své klienty fotíš a pak jim na fotkách vysvětluješ, jaké mají problémy. Funguje to?

Samozřejmě, protože na těch fotkách mohu klientovi jasně ukázat: tohle je příležitost, proto budeme dělat to a to. A taky mi jde o vytvoření intimní atmosféry a o přijetí všech a všeho, protože nechci podporovat kult dokonalého šlachovitého těla.

Nicméně pózovat před tebou v trenkách nebyl zrovna euforický zážitek.

Chápu, že pro ty, kteří nejsou ztotožnění se svým tělem, je to těžké, a u skupinových kurzů jdeme až na hranu jejich diskomfortu, ale je to potřeba. Každé tělo může být hezké, ale důležitější je, aby bylo funkční a zdravé. Když je tělo v cajku, tak může být hezké, i když je tvarově odlišné od “ideálu”.

Mě se klienti často ptají: „Kdy budeme vypadat jako ty?“ No sakra, já vůbec nechci, abyste vypadali jako já! Tohle je moje tělo, můj celoživotní styl, já nemůžu vypadat jinak. Právě ta různorodost je zajímavá a přijde mi fajn, když je tělo především dobře nesené a zdravé. Jak ses cítil při první konzultaci ty?

Strašně! Ale věřil jsem ti.

Důvěra je zásadní. Protože když ke mně klienti přijdou a ukážou mi své tělo, tak mi musí věřit. To bys koukal, jaké potom slyším neuvěřitelné příběhy. 

Ale jsi trochu i psychoterapeut.

To není moje role, ale úplně oddělit to pochopitelně nejde. Často se stává, že se při vyšetřování bránice nebo při vědomém dýchání do nějakého místa klienti rozpláčou. V bránici jsou ukryté emoce, strachy a úzkosti, takže když sáhnu do citlivého místa – do tkání, které mají svou paměť – může to něco spustit.

Stává se, že když si ženy položí ruce na pánev a poprvé po letech se do ní nadechnou, spustí se nějaké emoce. Nejčastěji se otevřou příběhy o zneužívání. Zajímavé je, že nejde jen o ženy, jeden mladý muž, který se při prohmatávání bránice, což potřebuji udělat, abych zjistila, v jakém je stavu, schoulil do klubíčka a měl obrovský záchvat pláče. Nemohl ani cvičit, ale to bylo v pořádku, protože uvolnit napětí v těle pláčem bylo v tu chvíli důležitější. 

Tělo si pamatuje. 

No jasně. Člověk dokáže svým strachem potlačit nějakou emoci, zavřít část těla, která se znovu otevře, až když to místo prodýcháš. Dech je obrovsky silný nástroj, proto je třeba mít k práci s tělem respekt.

***

Mindfulness, meditace, biohacking… Hodně se mluví o vlivu dechu na psychiku, ale ty o dýchání mluvíš jako o cvičení. 

Obecně se dá říct, že nádech je aktivita a výdech relaxace. Já ale s dechem mohu pracovat i za konkrétním účelem, kdy výdechem mohu aktivovat nějaké struktury.

Ne že bych si to uměl představit.

Když ti řeknu, že máš dýchat do levé kyčle, tak samozřejmě budeš dál dýchat do plic, ale pozorností budeš ovlivňovat kvalitu tkáně v kyčlích. Říká se, že na rozdíl od zvířat máme možnost posílat dech tam, kam chceme. Jde o nesmírně efektivní nástroj.

Co se při tom v těle odehrává? 

Za to mohou fascie, takové ty bílé blány na mase, které pomocí receptorů reagují na biochemické hodnoty změnou napětí. Když jsi ve stresu, vyplaví se ti do krve hormony, které způsobí, že se tkáň stáhne – jako by tě dali do stahovací fólie. Jde o biochemickou reakci na psychosomatiku, kterou můžeš ovlivnit prací s tělem.

Představ si třeba bolest ramen. Ta je dána tím, jakým způsobem neseme hrudník. Nemám nic proti psychosomatice, ale její výklad bude, že příčinou je stažení a úzkost, protože člověk toho má moc naloženo v práci a podobně. A já říkám, že tu úzkost, respektive emoci, můžeš změnit postavením těla. Stačí se napřímit, využít dech a tím se změní emoce, která ovlivní napětí v tkáních. Žádné ezo, čistá biochemie.

Nepřestává mě překvapovat, že bolest za krkem může vyřešit dýchání. 

Pokud budeš správně dýchat, optimalizuješ postavení hrudníku a přidáš k tomu správné pohybové vsuvky, pravděpodobně se bolesti zbavíš. Bez aktivní pozornosti to ale nepůjde, dech se do problematického místa sám od sebe nedostane. Bývá stažené.

Kam nemůže slunce, tam chodí lékař.

Přesně tak. Kam se nedostane dech, tam trpí tkáně. 

Jak na tom jsme my, obyčejní smrtelníci, s dechem?

Mizerně. Většina lidí má nádechové postavení do hrudníku. Neumí se nádechem opřít do bránice, nedýchají do spodní části plic. Neaktivují dutinu břišní a pánevní dno, a tím pádem si někde něco přetěžují. Z toho vznikají bolesti za krkem, zad nebo bolesti trapézových svalů. 

Jak na práci s dechem reagují klienti? Jdou k tobě shodit pupek nebo řešit bolest zad, a ty je učíš dýchat. 

Většinou velmi pozitivně a jsou překvapení. Nedávno jsem chtěla po jednom pánovi, který potřeboval podpořit střed těla, aby se zaměřil na aktivní výdech. „Já to chápu, ale vůbec nevím, jak to mám udělat,“ říkal mi. Nakreslila jsem mu fixem na břicho, kde ty svaly jsou, aby si lépe představil, že při aktivním výdechu pracují ideálně všechny najednou, rovnoměrně a nasměrují orgány směrem k páteři. „No to je pro mě úplně nový koncept přemýšlení!“ Bylo mu přes šedesát let a poprvé slyšel, že dech je velmi účinné cvičení. 

Takže celé je to o hledání správné komunikace. Někdo chápe hned, někdo řekne, že je to pitomost, protože do břicha se přeci nedýchá. To je pravda, do břicha se nedýchá, vždy se nadechujeme do plic, ale někdo takovou instrukci prostě potřebuje, protože mu to jinak nesepne. 

Vždy hledám způsoby, jak se klienta dotknout, jakou mu dát slovní instrukci, aby to v jeho mozku udělalo „ahááááá, tak takhle to má být“.

***

Zajímá tě dech také jako meditativní cvičení?

Spíš mě zajímá, co dech dělá s naším tělem v kontextu mé práce. Dech je velmi zajímavý symbol: náš život začíná prvním nádechem při porodu. Takže nádech představuje aktivitu, je to energetické nasátí umožňující život a naopak, když člověk odchází, tak je to dlouhý klidný výdech. S tím je dobré pracovat.

Stejně jako ten šedesátiletý pán jsem netušil, že dech může být lékem.

Nejsi sám. Povědomí lidé občas mají, ale dost mizerné. Byla bych všemi deseti pro, aby se o správném dechu učily už děti ve škole. Proč jim nikdo neříká, že když jsou nervózní ze zkoušky, mají dlouze vydechnout a uvolnit se? Získaly by dovednost, která se jim do života bude skutečně hodit.

Školský systém něco takového vůbec neřeší.

Stejně jako pohyb. Stěžujeme si, že děti jsou líné a nechtějí se hýbat. Jenže problém není v nich, ale v systému, který je posadil do lavic. Aby se to nějak kompenzovalo, naordinujeme jim dvakrát týdně tělocvik. To samozřejmě nestačí, proto se přijde s absurdními programy typu „Trenéři do škol“. Děti se málo hýbají, najdeme trenéry a budeme po nich chtít, aby více skákaly, běhaly a dělaly kotouly. 

V zásadě to není špatně, ale víc než další kotouly děti potřebují víc přirozeného pohybu během dne: sednout si na zem, protáhnout se, popoběhnout. 

A vůbec nejdůležitější je vzdělávat jejich rodiče. 

Aby víc skákali a metali kotouly?

Kolik rodičů dneska zvládne kotoul? Když se budou sami hýbat a ke sportu povedou své děti, máme vyhráno. Děti se samy od sebe hýbat chtějí, ale když vidí rodiče, kteří dřepí doma u počítače nebo s mobilem v ruce, tak nechápou, proč by to měly dělat jinak.

Ale i ty prosedíš spoustu času u počítače.

To sice ano, ale neustále hledám příležitosti, jak to kompenzovat. Na eskalátory bych dala ceduli zákaz stání a jezdící pásy v obchodních centrech považuji za zlo. Když přijdu do čekárny, kde mi řeknou „posaďte se“, radši zůstanu stát.

Fakt stojíš?

Jo, stojím. Sezení mě nebaví. Také se mu nevyhnu, stejně jako většina lidí, ale jakmile mohu, jdu raději pěšky. V těchto detailech je těch osmdesát procent úspěchu.

***

Eliško, ty budeš velký fanda chůze, viď?

Chůze je náš nejpřirozenější pohyb, tak bychom se jí měli věnovat. Jenže my ji vůbec nevnímáme, netušíme, jak došlapujeme, je to pro nás jen automatický, bezmyšlenkovitý pohyb. Přitom se stačí soustředit, upravit chůzi a dech a tím strašně moc získáme. To je stejné jako s dechem a všímavostí. 

Předpokládám, že chodíme špatně.

Chodíme blbě, protože došlapujeme tvrdě a přes patu, nohu předkopáváme a nedostatečně odvalujeme chodidlo. To nezachrání ani barefoot boty.

Nejsou barefooty jen drahá trendy móda?

Trochu jo, ale problém je jinde než v ceně. Aby měly smysl, je nutné změnit styl chůze. Protože když visíš v prostoru a na nohou máš barefooty, tak otřesy působící na nohu jsou obrovské. Nic je netlumí. 

Nejsou pak kontraproduktivní?

Benefity přinesou, protože jsou široké a noha v nich má prostor pracovat, na rozdíl od moderních sneakers a úzkých bot, v nichž dochází k omezení spousty informací, které noha posílá do mozku. Nožní klenba je geniální struktura, a kdybychom jí věnovali víc pozornosti, ušetřili bychom si spoustu zdravotních problémů. 

To by ale lidé museli chodit.

Nemám tohle zobecňování ráda, po domácnosti chodíš a na pivo si taky zajdeš. Chodíš po kanceláři. Bavíme se o každodenním pohybu.

Měl jsem na mysli doporučení o deseti tisících krocích, kterých je plný internet.

Samozřejmě že je optimální chodit nějakou dobu v kuse každý den, protože je to zdravá pohybová aktivita. A další skvělá věc na pravidelné chůzi je, že ji děláš vědomě. Když jdeš do lesa, tak víš, že to děláš pro sebe. Dochází při tom k obrovskému zpřítomnění a zpomalení. To je důležité pro mozek. 

Nedávno jsem viděl motivační video, na kterém mladý muž chodí doma na chodicím pásu, vyřizuje při tom e-maily a online konference. Prý tak šetří čas a ještě má pohyb. Co si o tom myslíš?

Co ti na to mám říct?

***

Jaká je úroveň instagramových kazatelů správného pohybu?

Bídná. Těch dobrých, kteří mají slušné povědomí o tom, co vykládají, je málo. A ještě méně je těch, kteří dokážou říct, že něco nevědí, že to není jejich specializace. Mezi ně se řadím já – klidně přiznám, že nemám patent na rozum a že jsou určité kategorie pohybu, o kterých toho moc nevím.

Třeba?

Silový trénink. Do určité míry ho zvládnu, ale není to moje kompetence. Takže bych odmítla. Zároveň ale platí, že trenér, který se mu věnuje, by měl vědět, že jeho klient by měl projít nějakou přípravou, než začne zvedat obrovské váhy. 

Jak by se kompetence měly definovat?

Nejlepší referencí jsou reální klienti a jejich výsledky. Školení a certifikáty, ty bohužel nic neznamenají. Zažila jsem velkou deziluzi, když jsem prošla jedním kurzem, kterému jsem přikládala značnou váhu, a pak jsem viděla, za jaké znalosti někteří účastníci dostávali certifikát. To je obrovský průšvih. Takhle dostanou papír i lidé, kteří ty kompetence reálně nesplňují. Proto by neuškodila nějaká míra regulace. 

Lidské zdraví je skvělý byznys.

Na sociálních sítích se vykrádá obsah. Hrozně mě štve, když lidé, kteří nemají odpovídající vzdělání, ukradnou obsah, přepíšou a vydávají za svůj. Montují se do oboru, který jim vůbec nepřísluší. Nemají v něm co dělat. Honí sledovanost kvůli svému byznysu nebo ego, ale neuvědomují si, že jde o práci se zdravím lidí, tedy o obrovskou zodpovědnost.

***

Kromě samozvaných influencerů jsou na instagramu desítky aplikací, které slibují zázraky během pár dnů.  

Online svět je nevyčerpatelný zdroj peněz. A lidé, kteří si pořád dokola kupují aplikace, protože mají pocit, že si koupili dobré svědomí, jsou pro něj ideální. Protože s každým dalším nákupem si myslí, že budou lepší, zdravější, hubenější, jenže zapomínají, že aplikace za ně nic neudělá.  

Ty máš ale také vlastní aplikaci.

Dlouho jsem se onlinu bránila, myslela jsem si, že to, co učím já, nejde takhle na dálku předat. Ale jde. Jen musíš učit lidi, kteří jsou ochotní vyrazit na cestu objevování, a když zjistí, že jim něco nejde, tak to nevzdají. 

Kolik lidí má takový mindset?

Málo, protože žijeme v době klikací, kdy si myslíme, že stačí kliknout a vše se vyřeší. Výjimky ale existují. Nedávno mi psala klientka, že si koupila moji apku, je z ní nadšená a prý jí změnila život. K svátku si od své rodiny přeje volný víkend, aby za mnou mohla přijet. To jsem byla fakt dojatá. 

V čem je tvůj přístup odlišný od podobných cvičicích aplikací?

Můj záměr je úplně jednoduchý: naučte se správně hýbat a mít kontrolu nad pohybem. Pak si kupte aplikaci, jakou chcete, nebo cvičte, kde chcete.

Jaký bys dala návod lidem, kteří s tebou cvičí přes online?

Hlavně vytrvejte a znovu v sobě nastartujte touhu objevovat. Budete mít pocit, že děláte něco, čemu vůbec nerozumíte a možná ani nevíte, proč to máte dělat. To je cesta objevů. Musíte vydržet, protože pak se něco změní a vy začnete změnu cítit. Je to stejné, jako když nastoupíte do nové práce a jste úplně ztracení. Po čase si to začne sedat, vnitřně se uklidníte a začnete objevovat úplně nový rozměr.

Má cvičení přes aplikaci nějakou výhodu?

Když něco nevíš nebo zapomeneš, tak se můžeš vrátit a pustit si to znovu. To je zásadní. Moje kurzy jsou spíš o hlavě než o fyzické práci, často jde o úplně titěrné pohyby, které vyžadují hodně pozornosti, ale vrací tě zpátky do těla a učí tě své tělo používat a vnímat.

A naopak nevýhody?

Nemusíš odhalit chybu, protože nebudeš rozumět, jak přesně to ten, kdo tě provází, myslí. Každý má nějakou pohybovou a jazykovou vybavenost a instrukcím rozumíme na základě svého jazyka a svých pohybových zkušeností. A to si nemusí sednout.

Proto musím volit slova, kterým budou rozumět ideálně všichni. Neříkám třeba klientům, že mají udělat dvacet dřepů. Já jim potřebuji vysvětlit, jak mají udělat správný dřep. Co si mají pohlídat, jak při tom mají mít chodidla, záda, ramena a kolena. Udělat dvacet dřepů a nevědět, jak správně je udělat, to je problém.

***

Tvoje cvičení je každopádně během na dlouhou trať.

Celé je to o tom, jestli klient bude věřit, že vím, co dělám, a dá tomu čas. Protože ne vše, co mu doporučím, zabere hned a občas je třeba hledat a zkoušet. 

Někdy se ale stane, že klient není připravený zpomalit a začít znovu od základů. Tak půjde jinam, jenže už nebude vědět, co cvičil a proč, nebude znát souvislosti a návaznosti, takže se nedostaví progres. Přitom by stačilo chvíli vytrvat, důvěřovat a zkoušet. Dát tomu čas.

To bude v dnešní době asi velký problém.

Něco nevím, kliknu na Google a mám hned odpověď. Málokdo se dnes umí kousnout a vydržet. Instantní řešení jsou jednodušší, ale neexistují. 

Platí to i o tvých klientech? 

Moji klienti to mají v hlavě docela srovnané, ale výjimky se samozřejmě najdou. Teď jsem vracela peníze paní, která si koupila moji aplikaci a po třech dnech mi psala, že mému přístupu nerozumí, že to konzultovala s neurologem a ortopedem a ti jí doporučili najít si kvalitního fyzioterapeuta. Po pouhých třech dnech.

Není to frustrující? 

Tím se netrápím, nemohu být srozumitelná pro všechny. Něco nabídnu, ale je každého volba, jak s tím naloží. Pro mě je uspokojující, když ten člověk chytne instrukci, když ho to osloví a nasměruje. Třeba se do té doby nehýbal vůbec a najednou cvičí každé ráno tříapůlminutovou sestavu. To má přeci smysl.  

To mohu potvrdit. Tvou SMS „Máš všechny předpoklady ke změně, je to na tobě“ mám uloženou a často si na ni vzpomenu.

To je hezký. A děláš něco, nebo jen vzpomínáš?

Ehm…

***

Nějaká zásadní rada, jak se o své tělo starat?

Všechny naše systémy jsou přizpůsobené, aby pracovaly proti gravitaci, a ne s ní. Když pracují správně, v těle vzniká prostor pro optimální funkci kloubů a svalů. Pokud ale hraješ hru s gravitací, tkáně nemají dostatečné napětí, takže klouby a pohybové systémy nemají dostatečný prostor.

Co myslíš tou hrou s gravitací?

Většina z nás v prostoru visí, zatímco my se v něm máme nést. Představ si kameny položené na sobě. Vzniká mezi nimi tlak a tíha. Ale když mezi nimi bude prostor, tak budou levitovat a klouzat s lehkostí. 

A my chceme v těle levitaci?

No samozřejmě! Kosti nejsou samy o sobě nic. Až v kombinaci s tkáněmi, vazy a fasciemi z nich vzniká funkční systém. Pokud v něm chybí prostor, tedy když tkáně nemají optimální napětí, dochází k únavě materiálu a opotřebení kostí. Tím vznikají například podmínky pro rychlejší nástup artrózy. 

Nic podobného jsem o fungování těla neslyšel. 

Je to moje teorie, ale asi mi ji nikdo nerozbije. Přijde mi, že funguje skvěle. 

Ověřeno v praxi?

Samozřejmě nevím, jak dopadnu v šedesáti, protože šedesát mi ještě není, ale věřím, že to tak funguje. Přestože běhám a moje tělo je v zátěži, tak nevím, že by mě kdy bolely kyčle, záda, kolena nebo ramena. A když se objevily potíže s meniskem a doktor mi doporučoval operaci, odmítla jsem. Jsem přesvědčená, že pokud nejde o úraz, tělo se nechá opečovávat tak, že při určité míře pozornosti může fungovat dlouhodobě ve tvůj prospěch. 

A tím se uleví i hlavě.

No jasně, všechno souvisí se vším. Když tě nic nebolí, nemusíš bolesti věnovat pozornost a můžeš se věnovat věcem, které tě baví a chceš se jimi zabývat. To mi přijde úžasné.

***

Vychováváš si nástupce?

Nechci si vychovat jednoho člověka, větší smysl vidím v edukaci veřejnosti. Klást důraz na etiku provozování naší činnosti, vést kolegy k zodpovědnosti. 

Daří se ti to?

Přijíždějí za mnou fyzioterapeutky a to mě ohromně těší. Moc si jich vážím, protože ony na sobě chtějí dál pracovat a posouvat se.   

Fyzioterapeut se od tebe má co naučit? 

Doufám, že ano. Říkají, že je naše konzultace hodně posunuly, ale to samé platí i naopak. Je to jen o přístupu a umění podívat se na věci jinak. 

Já vlastně nedělám nic jiného, než že lidem říkám: „Jestli hledáte jednoduché řešení, tak tady je: všímejte si, jak fungujete v každodennostech.“ 

Na závěr trocha motivační fabulace: nic mě nebolí, schody vyjdu, cholesterol, tlak a cukr mám v normě. Jak mě přesvědčíš, že je nejvyšší čas začít protahovat kyčle a dýchat do břicha? 

To kdyby někdo věděl, tak vyhraje Nobelovu cenu.

Prevence nefunguje?

Bohužel ne. Jediné, co mě napadlo, je, že ve svých letech vypadám, jak vypadám. Snažím se jít příkladem a doufám, že to na lidi zafunguje. Baví mě lidi inspirovat ke změně.